Založení Rytířstva Neposkvrněné.

Když pobýval mladý Maxmilián Kolbe na svých studiích v Římě, spatřil manifestace svobodných zednářů, které se konaly u příležitosti dvoustého výročí zednářství. Jejich účastníci drze nesli nad svými hlavami černé prapory s Luciferem, který šlape po archandělu Michaelovi a s nápisy "Ve Vatikánu musí panovat satan a papež bude jeho sluhou" a vykřikovali rouhavá hesla před papežským palácem. Tehdy se rozhodl Maxmilián Kolbe založit sdružení, které by mělo za cíl bojovat proti zednářům a jiným přívržencům satana. Tato myšlenka stála za aktem založení Rytířstva Neposkvrněné, tehdy zvaného Armáda neposkvrněné Panny. Dne 16. října 1917 se s dovolením otce rektora semináře Štěpána Ignudiho konala první schůze Armády. Schůze se zúčastnilo sedm prvních členů: páter Josef Pal, kněz, 2. bratr Antonín Glowinski, který zemřel roku 1918 v rumunské provincii, 3. bratr Jeroným Biasi z padovské provincie, který zemřel roku 1929, 4. bratr Quirikus Pignalberi z římské provincie, 5. bratr Antonín Mansi a 6. bratr Jindřich Granata z neapolské provincie a konečně 7. bratr Maxmilián Kolbe z haličské provincie. Zakládajícími členy Armády se tak stali tři polští a čtyři italští františkánští bratři. Schůze se konala večer, tajně za zavřenými dveřmi, v jednom zadním pokojíku koleje. Páter Josef Pal posvětil v kolejní kapli zázračné medailky, které si všichni zavěsili na krk jako znamení zasvěcení Panně Marii. Zakládající listinou Armády neposkvrněné Panny se stal program sdružení, sepsaný toho večera bratrem Maxmiliánem na malém diplomu: "Armáda neposkvrněné Panny. "Ona rozdrtí tvou hlavu."(Gen 3.15). "Jediná, která přemohla každou herezi na celém světě" I. Cíl: Snaha obrátit hříšníky, heretiky a schizmatiky, židy a další, a hlavně zednáře, a posvěcení všech pod ochranou a prostřednictvím blahoslavené Panny Marie - Neposkvrněné. II. Podmínky: 1.Odevzdání se zcela blahoslavené Panně Marii Neposkvrněné jako nástroj do jejích neposkvrněných rukou. 2.Nosit zázračnou medailku. III. Prostředky: 1.Podle možnosti alespoň jednou za den vzývat Neposkvrněnou Pannu střelnou modlitbou "Ó Maria, počatá bez hříchu, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme, a za všechny, kteří se k Tobě neutíkají, a hlavně za zednáře. 2.Každý řádný prostředek podle stavu, podmínek nebo příležitostí, to se ponechává horlivosti a rozumu každého, a hlavně Zázračná medailka." Tak se nám zachovala zakládající listina Rytířstva Neposkvrněné, psaná rukou svatého Maxmiliána. Z prvních sedmi nadšených zakladatelů si k sobě povolala Neposkvrněná během epidemie španělské chřipky Antonína Glowinského a Antonína Mansiho, aby mělo statečné Rytířstvo své přímluvce i v nebi. Do dnešních dnů se rozrostlo Rytířstvo Neposkvrněné do celosvětového náboženského sdružení, tak, jak o tom snil jeho svatý zakladatel ve svých nejtajnějších snech, kdy si přál, aby skrze jeho Rytířstvo zazářilo nad světem světlo Království Ježíšova Srdce. Rytířstvo Neposkvrněné prošlo dlouhou a strastiplnou cestou, především ve svých počátcích, kdy se proti němu spiklo tolik okolností, jež by bylo bývalo nepřežilo, kdyby nebylo dílem Božím, o něž se od samého počátku starala jeho přesvatá vojevůdkyně, Neposkvrněná Panna Maria.

CO JE TO M.I.? M.I. jsou první písmena latinského názvu Militia Immaculatae (Rytířstvo Neposkvrněné) a označují ctitele - následovníky Neposkvrněné Panny Marie. Rytířstvo Neposkvrněné je hnutím mariánským a apoštolským, které založil v Římě roku 1917 sv. Maxmilián Maria Kolbe. Rytířstvo Neposkvrněné se zrodilo z ducha sv. Františka z Assisi, z františkánské spirituality a teologie. Členové hnutí se nazývají rytíři a rytířky Neposkvrněné.

JAKÝ JE CÍL M.I.? Rytířstvo Neposkvrněné ve shodě se svým Statutem šíří, nakolik je v jeho moci, Království Nejsvětějšího Srdce Ježíšova skrze Neposkvrněnou, slouží v poslání Neposkvrněné, které Ona plní jako Matka Církve. Jedná se o obrácení hříšníků, zvláště odpadlíků od víry, a těch, kteří ještě neznají Ježíše Krista, a také o posvěcování všech pod ochranou Neposkvrněné a skrze Ni. Každý člen tohoto hnutí plní poslání posvěcováním sebe, aby mohl dávat ze své plnosti také druhým.

CO JE CHARAKTERISTICKÉ PRO M.I.? Rytířstvo Neposkvrněné slouží dílu evangelizace. Působí výlučně prostřednictvím Neposkvrněné jako její nástroj. Snaží se uvádět do života článek víry o Neposkvrněném početí Panny Marie, to znamená používat praktické závěry plynoucí z této pravdy. Proto se členové zcela odevzdávají do rukou Neposkvrněné, aby mohli plnit její vůli a také se snaží o to, aby se Neposkvrněná stala Královnou všech lidských srdcí. Věří, že tímto způsobem uskuteční co nejrychleji a nejdokonaleji vítězství Ježíše Krista na celém světě, Jeho vládu v lidských duších.

JAKÝMI POHNUTKAMI SE ŘÍDÍ M.I. VE SVÉ PŮSOBNOSTI? Zakladatel M.I. to vyjádřil následovně: "Láska k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a spojení s ním co největšího počtu lidských duší prostřednictvím Neposkvrněné je naší jedinou pohnutkou.

JAKÝCH PROSTŘEDKŮ POUŽÍVÁ M.I. VE SVÉM APOŠTOLÁTĚ?

1.Členové Rytířstva Neposkvrněné se denně modlí střelnou modlitbu k Neposkvrněné: "Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme i za všechny, kdo se k Tobě neutíkají, a zvláště za nepřátele Církve svaté a za ty, kdo jsou Ti svěřeni."

2. Rytířstvo Neposkvrněné využívá pro Neposkvrněnou všech mravně dobrých prostředků, jaké dovoluje stav, podmínky a okolnosti. Jejich volbu přenechává horlivosti a rozvaze členů. Jako nejúčinnější doporučuje modlitbu, pokání a dobrý příklad jako svědectví křesťanského života. Dle okolností využívá hromadné sdělovací prostředky. Mnoho lze udělat pro rozšíření díla Neposkvrněné propagací těchto internetových stránek, půjčováním anebo kolportáží časopisu "Immaculata" či "Rycerz Niepokalanej".

3. Doporučuje se šíření Zázračné medailky Neposkvrněné.

JAKÉ JSOU PODMÍNKY ČLENSTVÍ V M.I.?

1.Zcela se odevzdat Neposkvrněné jako nástroj do Jejích mateřských rukou. To je podmínka velmi důležitá. Podstatou Rytířstva Neposkvrněné, jak píše sv. Maxmilián, je úplné odevzdání se Neposkvrněné. A proto ti, kdo vstupují do M.I., prosí Neposkvrněnou, aby je celé úplně přijala jako svou věc a vlastnictví a učinila s nimi jako i se všemi jejich mohutnostmi těla i duše, s jejich celým životem, smrtí a věčností cokoliv se jí bude líbit. Zakladatel M.I. dodává: Duše, která se Jí takto odevzdává působí nevědomky na své okolí, prozařuje své okolí a jiné k následování přitahuje. To jí však nestačí. Touží učinit pro Neposkvrněnou všechno, co může a proto prosí: "Chceš-li, použij mne také celého bez jakékoli výhrady, abych se stal ve Tvých neposkvrněných a nejlaskavějších rukou užitečným nástrojem k probuzení a co nejsilnějšímu růstu Tvé slávy v tolika zbloudilých a lhostejných duších a tím způsobem k co největšímu rozšíření blaženého království Nejsvětějšího Srdce Ježíšova." Své odevzdání se Neposkvrněné potvrzujeme a projevujeme v praxi naplňováním Její vůle, kterou nám dává poznat skrze dobrá vnuknutí, životní okolnosti, ale především skrze přání a nařízení našich nadřízených, zvláště skrze papeže.

2.Nosit zázračnou medailku. Mnoho mimořádných obrácení, náhlých zázračných uzdravení a nespočetně jiných milostí poslal Bůh prostřednictvím Neposkvrněné Panny a její Zázračné medailky. Neposkvrněná Panna sama nařídila při svém zjevení dne 27.11.1830 sv. Kateřině Labouré, která byla v noviciátu milosrdných sester sv. Vincence v Paříži, v ulici Rue du Bac, aby nechala tuto medailku razit. Sv. Maxmilián si zvolil jako zvláštní znamení svého hnutí právě tuto medailku. Doporučoval, aby ji Rytíři M.I. nosili a denně se modlili modlitbu na medailce vytištěnou: "Ó Maria bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme a za ty, kteří se k Tobě neutíkají, zvláště za nepřátele Církve a za všechny Tobě doporučené." Usilovně propagoval tuto medailku mezi katolíky a nevěřícími. Věřil, že každý, kdo ji s dobrou vůlí přijme, obdrží dříve nebo později milost obrácení.

3.Zapsat se do knihy M.I. v centru Rytířstva Neposkvrněné v Brně, nebo v jiném místě, kde je M.I. kanonicky ustaveno.

JAK JE MOŽNO STÁT SE RYTÍŘEM NEBO RYTÍŘKOU NEPOSKVRNĚNÉ?

Napsat do Centra Rytířstva Neposkvrněné v Brně: "Chci se stát členem Rytířstva Neposkvrněné". Zde Vás rádi zapíšeme do knihy M.I. a pošleme Vám Diplom M.I. a Zázračnou medailku. Po obdržení medailky a diplomu, nejlépe ve svátek Matky Boží, přistoupíte ke sv. zpovědi a přijmete Tělo Páně a poté se Neposkvrněné zcela odevzdáte, zasvětíte podle formule, která je uvedena v diplomu. Pak si pověsíte na krk Zázračnou medailku. Svatý Otec Jan Pavel II. nás povzbuzuje takto: "Nejmilejší! Buďte silní ve víře a s nadšením vyplňujte úkoly Rytířstva Neposkvrněné, ke kterému patříte následujíce učení a příklad otce Maxmiliána Kolbeho. Kéž Vás vždy provází mé apoštolské požehnání, které dávám s velkou láskou Vám a všem členům Rytířstva Neposkvrněné." Řím, 18.10.1991

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO ČLENY RYTÍŘSTVA NEPOSKVRNĚNÉ.

1. V den odevzdání se Neposkvrněné a vstupu do Rytířstva Neposkvrněné.

2. Ve výročí zjevení Panny Marie v Lurdech, 11. února

3. Na slavnost Zvěstování Páně, 25. března

4. Ve výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě, 13. května

5. Na slavnost Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna

6. Na svátek sv. Františka z Assisi, 4. října

7. Ve výročí založení Rytířstva Neposkvrněné, 16. října

8. Ve výročí zjevení Zázračné medailky, 27. listopadu

9. Na slavnost Neposkvrněného Početí, 8. prosince

MŠE SVATÉ SLOUŽENÉ ZA VŠECHNY ČLENY RYTÍŘSTVA NEPOSKVRNĚNÉ.

1. Každou první sobotu v měsíci

2. Na slavnost Matky Boží Panny Marie, 1. ledna

3. Na slavnost Zmrtvýchvstání Páně

4. Na slavnost Neposkvrněného Početí, 8. prosince

5. Na slavnost Božího Narození, 25. prosince - pastýřská

6. Na úmysl zemřelých členů M.I. se slouží jedna mše svatá každý měsíc a také v den Dušiček.

Zázračná medailka.

Drazí ctitelé Neposkvrněné, nejcennější věcí, která se dochovala po sv. Maxmiliánovi, je snad pro nás Zázračná medailka, která ho doprovázela po celý jeho život. Chtěl si ji ponechat i v koncentráku, ale fašisté mu ji strhli v době pobytu ve vězení Pawiak. Pak tuto medailku spolu s jinými věcmi odeslali do Niepokalanówa. Tato relikvie nám stále připomíná, jak si sv. Maxmilián velmi vážil Zázračné medailky. Mnozí se ptají, proč sv. Maxmilián takto přilnul k Zázračné medailce. Odpověď je jednoduchá. Medailku nám zjevila sama Neposkvrněná spolu s příslibem, že všichni, kteří ji budou u sebe nosit, obdrží velké milosti. Toto zjevení měla sv. Kateřina Labouré, Milosrdná sestra sv. Vincence dne 27.11.1830 v Paříži, v klášteře na Rue du Bac. Pravdivost tohoto zjevení byla potvrzena mnoha zázračnými uzdraveními, zvláště pak obráceními na víru, které byly příčinou, že medailka je označována jako zázračná. Tuto zázračnost zakusil také nejednou na sobě sv. Maxmilián. Zakladatel Rytířstva Neposkvrněné si zvolil Zázračnou medailku jako znamení úplného odevzdání se Neposkvrněné a jako nejúčinnější apoštolský prostředek. Modlitbu, která se nachází na Zázračné medailce, si zvolil za denní modlitbu pro Rytířstvo. Milióny lidí ve všech částech světa nosí tuto medailku a denně opakují: "Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme. A spolu se sv. Maxmiliánem přidávají "a za všechny, kteří se k Tobě neutíkají, zvláště za nepřátele Církve svaté a za všechny, kdož jsou Ti svěřeni." Z Itálie jsme obdrželi fotokopii dopisu sv. Maxmiliána, ve kterém vysvětluje symboliku Zázračné medailky. Mnoho lidí - napsal - je pod vlivem morálního zla, které zobrazuje had. Na medailce je had pod nohou Neposkvrněné ve shodě s Božím příslibem, že Ona rozdrtí jeho hlavu. Tento obraz probouzí v hříšnících důvěru k Panně Marii, a proto se modlí: "Ó Maria, bez hříchu počatá..." Ona vyzařuje paprsky milostí, které osvěcují a zapalují srdce. Touto cestou přichází obrácení a posvěcení. Na druhé straně medailky jsou dvě srdce: Ježíšovo a Mariino, které připomínají ctitelům Neposkvrněné, že hlavní pohnutkou jejich působení je láska Ježíšova Srdce, kterou chtějí všechny zapálit skrze Neposkvrněnou a skrze její milující srdce.

Drazí přátelé, nosme vždy u sebe s úctou a láskou Zázračnou medailku. Líbejme ji zbožně hned po probuzení a před spaním a často, alespoň však jednou denně, se pomodleme střelnou modlitbu Rytířstva Neposkvrněné. Neposkvrněná má ráda každý projev lásky. Dostáváme dopisy Jejích ctitelů, ve kterých píšou, za co vděčí Zázračné medailce. Jeden zachránil svou víru před útoky svědků Jehovových, druhá ochránila svou panenskou čistotu, další získal pokoj v duši po mnohaletých duchovních utrpeních. Když také my budeme pokoušeni, tehdy nám Zázračná medailka připomene, že jsme odevzdáni neodvolatelně Neposkvrněné. Když někoho chce satan svést, pak se snaží ze všeho nejdříve, pod jakoukoliv záminkou, sebrat mu Zázračnou medailku, což potvrzují zkušenosti - psal otec Kolbe. Nedejme se, aby nás satan oklamal. Važme si také Zázračné medailky jako mimořádně účinného apoštolského prostředku. Sv. Maxmilián se nebál dávat medailku všem, dokonce zednářům a gestapákům. Říkával: "Kéž se medailka Neposkvrněné stane zbraní a spíše kulkou, kterou bude používat každý Rytíř Neposkvrněné. I kdyby byl někdo nejhorší ze všech, když jen bude souhlasit s nošením Zázračné medailky u sebe - je nutno mu ji dát a modlit se za něho. Při vhodné příležitosti se snažit pomocí dobrého slova a příkladu přivádět ho k milování Neposkvrněné celým srdcem a utíkání se k Ní ve všech těžkostech a pokušeních". Kdo se upřímně modlí k Neposkvrněné, ten se brzy, obzvláště v den Jejího svátku, dá přesvědčit ke svaté zpovědi. Mnoho zla je ve světě, ale nezapomeňme, že Neposkvrněná je mocnější. Není možné v krátkém dopise uvést tisíce obrácení skrze Zázračnou medailku. Je známý případ zatvrzelého Žida Alfonse Ratisbonneho, který se skrze Zázračnou medailku obrátil v roce 1842 na katolickou víru. V tisku se psalo i o přestoupení anglikánského duchovního Riche do lůna Církve. Když měl před obrácením vnitřní pochybnosti, obzvláště po vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Přesvaté Panny Marie, tehdy nalezl na cestě medailku Neposkvrněné. Začal opakovat slova, která na ní přečetl: "Ó Maria, bez hřích počatá..." a pochybnosti zmizely. Velmi účinně apoštoluje prostřednictvím Zázračné medailky P. Antonín Pinto z Brazílie. Jeho biskup z Mariana prohlásil: "Největší zázrak, jaký kdy vykonala Matka Boží skrze otce Antonína, je obrácení 20 tisíců mužů, kteří poprvé přijali svátosti katolické Církve. Proč ale hledat tyto příklady v exotických krajích, když Neposkvrněná působí skrze tuto medailku také u nás. "Chci vám říci", píše E.J., "radostnou zprávu: Medailky Neposkvrněné, které jsem od Vás obdržel, jsou skutečnými kulkami, jak je nazval svatý Maxmilián. Jedna studentka se svěřila, jak skrze Zázračnou medailku zachránila rozpadající se manželství. Jiný skrze medailku obrátil svého přítele, který již přes čtyřicet let nechodil ke zpovědi. Zdravotní sestra, která nemohla vyprosit obrácení pro umírající pacientku, se chystala napsat, že zázračná medailka selhává, když najednou nemocná sama prosila, aby k ní přišel kněz, a to čtyři dny po obdržení medailky. Známe také jednoho kněze, který šel v pastoraci po stopách sv. Maxmiliána a P. Pinto. Napsal nám: Zázračnou medailku jsem používal k záchraně alkoholiků. V této akci mi pomáhali laici. Oni a také já jsme se velmi divili neobvyklým milostem, které posílala Neposkvrněná skrze svou medailku. Medailky jsme jim dávali přímo, anebo bez jejich vědomí jsme je zašili do oblečení. Stále pak přicházely zprávy: "nepije, nějak se změnil". Medailka Neposkvrněné sehrála při obrácení alkoholiků skvělou úlohu. Avšak musíme zde říci, že darovat medailku anebo ji zašít do oblečení a pak složit ruce do klína a odpočívat, nestačí. Je nutno pomáhat alkoholikovi v sebeovládání, zapalovat v něm důvěru k Neposkvrněné a prohlubovat jeho odevzdanost do jejích rukou." Doufáme, že uvedené příklady a slova sv. Maxmiliána se stanou pro vás, drazí Ctitelé Neposkvrněné, ještě větším povzbuzením, abyste usilovali o obrácení a posvěcení všech pod její ochranou a jejím prostřednictvím a abyste k tomu používali Zázračnou medailku a střelnou modlitbu: "Ó Maria, bez hříchu počatá..." Jsme přesvědčeni, že nejednou ještě obdržíme radostnou zprávu: Neposkvrněná zvítězila! Čím více se budeme obětovat pro její dílo, tím rychleji se splní proroctví sv. Kateřiny Labouré: "Jak milé, jak příjemné je slyšet: Maria je Královnou celého světa."

Medaile a Kříž svatého Otce Benedikta.

HISTORIE MEDAILE A KŘÍŽE SV. BENEDIKTA. Medaile svatého Benedikta, jedna ze svátostin svaté Církve, spatřila světlo světa poprvé zřejmě již v dobách středověku v prostředí Benediktinského řádu. Svatý Benedikt velmi ctil a miloval Ukřižovaného Ježíše, Spasitele světa, Jeho mocí vykonal velké množství zázraků a vyhnal množství zlých duchů. Kříž byl od počátku v benediktínské řeholi předmětem osobité lásky a úcty. Zobrazení sv. Benedikta s Křížem v ruce se pravděpodobně rozšířilo po zázračném uzdravení sv. Lva IX., který byl ještě jako mladík uštknut jedovatým hadem. Po téměř dvou měsících choroby, když mu už hrozila smrt, zjevil se mu stařec v mnišském rouše, který se ho dotkl a uzdravil ho. Později během svého života často vzpomínal na tento zážitek, pričemž v starci poznal sv. Benedikta. S medailemi s vyobrazením postavy sv. Benedikta na jedné straně a kříže s vepsanými literami na druhé straně se setkáváme od 17. století. První Medaile svatého Benedikta byla vyražena dle historických pramenů v Německu, odkud se rozšířila po celé Evropě. K většímu rozšíření medaile poté došlo díky sv. Vincenci z Pauly. Význam písmen na medailce vysvětluje starý rukopis z roku 1415, kde je sv. Benedikt vyobrazený v jedné ruce s palicí zakončenou křížem a v druhé se svitkem. Na obou předmětech jsou napsána slova začínající písmeny na medailce. Tato slova byla totiž časem zapomenuta, takže v jednom dokumentu ze 17. století se opisují tyto symboly namalované na stěnách jistého Bavorského opatství, ale s poznámkou, že nikdo neumí vysvětlit jejich význam. Od 18. století je však Kříž sv. Benedikta obvyklý již na všech stavbách českých benediktinů a jeho uctívání povolil papež Benedikt XIV. na žádost opata Benna II. Löbla roku 1741.

Novéna k Neposkvrněné Panně Marii.

ÚVODNÍ MODLITBA :

Maria, Přesvatá Panno, oslavujeme spolu s Tebou Trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha Svatého a děkujeme za to, že Ti dal svobodu neomezenou dědičným hříchem. Vroucně Tě prosíme, přijmi naše prosby a přimlouvej se za nás u Boha. Amen.



NÁMĚTY KE KRÁTKÉMU ROZJÍMÁNÍ PRO JEDNOTLIVÉ DNY NOVÉNY :

1. Neposkvrněná Panno, uctíváme Tvé neposkvrněné Početí. Učiň, abychom vzýváním Tvého jména zvítězili nad zlými sklony a žádostmi a stali se podobnými našemu Nebeskému Otci (srv. Mt 5, 48). Amen.

2. Neposkvrněná Panno, Ty jsi pokornou služebnicí Pána, proto vypros nám svou přímluvou u Tvého Syna, aby pýcha nestravovala naše duše a Otcova láska přebývala v našich srdcích (srv. 1 Jan 2, 15-17). Amen.

3. Neposkvrněná Panno, Tys odpustila všem, kteří zraňovali Srdce Tvého Syna i Tvé - uzdrav nás z nenávisti k bližním a naplň nás vlídností, abychom i navenek projevovali všem milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost (srv. Kol.3,12-14). Amen.

4. Neposkvrněná Panno, Tvůj Syn učil: „Mějte se však na pozoru, ať vaše srdce není zatíženo omamnými opojeními a pozemskými starostmi“ (Lk 21, 34). Vypros nám milost, aby se střízlivost a mírnost staly vlastní českému národu. Amen.

5. Neposkvrněná Panno, všechna slova Tvého Syna i slova o Něm vyřknutá uchovávalas ve svém srdci. On říkal: „Nesuďte a nebudete souzeni, neodsuzujte a nebudete odsouzeni“ (Lk 6,37). Uchraň nás, Matko, abychom nepomlouvali a nezraňovali srdce bližních. Amen.

6. Neposkvrněná Panno, panenská nevinnost je Tvou zvláštní ozdobou. Uč nás vážit si této ctnosti a chránit se každého hříchu nečistoty (srv. Mt 5, 27-30). Amen.

7. Neposkvrněná Panno, vždy jsi věrně plnila Boží vůli a my tolikrát přestupujeme Boží přikázání. Nauč nás, Matko, ctít vůli Tvého Syna, abychom Ho stále více milovali (srv. J 14, 15). Amen.

8. Neposkvrněná Panno, Tvůj Syn řekl: „Vaše slova ať jsou ano, ano - ne, ne“ (Mt 5,37) - tedy prostá a upřímná. V nás je tolik neupřímnosti a přetvářky. Vypros nám milost prostoty a pravdy. Amen.

9. Neposkvrněná Panno, Ty jsi arcidílo Nejsvětější Trojice. Boží láska nám dala Tebe. Děkujeme Bohu vděčným srdcem za tento obrovský dar a Tebe prosíme, nauč nás, abychom v každém bližním viděli Tvého Syna (srv. Mt 25,40). Amen.

Poselství o Plamenu lásky Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Drazí ctitelé Neposkvrněné! Svatá Panna Maria se zjevila v Maďarsku matce šesti dětí, aby jí svěřila přání svého Neposkvrněného Srdce. Panna Maria nám přináší pro záchranu světa nový dar - Plameny lásky svého Neposkvrněného Srdce. Je Velký Pátek. Panna Maria k nám hovoří: "Na zemi je tolik hříšníků! Pomozte mi zachraňovat jejich duše! Dám vám do rukou paprsek světla. Je to Plamen lásky mého Neposkvrněného Srdce. Jsem vaše dobrá a milující Matka a spolu s vaším přičiněním vás zachraňuji. Dcero moje, nyní ti dávám Plamen lásky svého Srdce. Zapal jím nejprve své srdce a pak ho předej dále, alespoň jedné duši!" A tu se Matka Boží dala do takového pláče, že jsem byla zmatena a nevěděla jsem co dělat. Slíbila jsem za všechny, že její přání splníme, neboť mi div nepuklo srdce bolestí. V čem spočívá tajemství Jejího Plamene lásky? "Tento milostiplný Plamen, který vám dávám ze svého Neposkvrněného Srdce, nechť jde od srdce k srdci. Stane se velkým divem a jeho lesk oslepí satana. Je to Oheň lásky a svornosti a jím budeme hasit oheň nenávisti. Tuto milost jsem vyprosila u Nebeského Otce, pro zásluhy pěti svatých ran mého Syna.“ Když mi toto Svatá Panna pravila, dostalo se mi podivuhodného vnuknutí a pochopila jsem, jak velmi se vůle Nejsvětější Panny shoduje s vůlí věčného Otce, jejího Syna a Ducha Svatého. Nejsvětější Panna slíbila, že u nás zůstane, aby se tento malý Plamen její Lásky rychle rozšířil po celém světě. Pravila: "Tímto Plamenem oslepím ďábla. Tento Plamen Lásky mého srdce spolu s vámi spálí hřích. Jeho účinky vyleji na všechny kmeny a národy. Nejen na ty, kteří náležejí do cíkve katolické, ale i na všechny, které můj Syn poznamenal znamením kříže. Proto si přeji, aby se Plamen Lásky mého srdce stal známým po celém světě, tak jako je známé po celém světě moje jméno." Matka Boží chce naším prostřednictvím zachránit všechny lidi. Proto nám přináší Plamen lásky svého Srdce. "Děti moje, můžete s důvěrou vyprošovat milosti pro záchranu duší nevěrců, vlažných katolíků i velmi špatných lidí, a to i těch největších hříšníků. Jen vaším prostřednictvím mohou být zachráněni, když za ně budete vysílat povzdechy k Bohu Otci. Jste-li v milosti posvěcující a dotknete-li se jiného člověka, a to buď podáním ruky, nebo i náhodně, v úřadě, ve škole, ve společnosti, společenských místnostech, kdekoli, a to i když se jedná o vám neznámého člověka a v duchu vyslovíte povzdech: "Bože, obětuji Ti plamenný žár lásky Neposkvrněného srdce Panny Marie za tuto duši." Žádný takový člověk nebude zavržen. Každému, za něhož jste vyslali tento povzdech, se dostane milostí, a to buď ihned, nebo později, ale každopádně v hodině smrti." A Matka Boží prosila: "Využívejte této možnosti záchrany pro své drahé i pro všechny kolem vás. Budete-li prosit Boha skrze Plamenný žár mé lásky, zachráníme společně celý svět!" A Pán Ježíš k tomu řekl: "A úsměv mojí Matky zazáří nad celým světem!"

"Působení Plamene mé lásky se vztahuje i na umírající a duše v očistci. Dcero moje, rozhoří-li se Plamen lásky mého Srdce na zemi, jeho působení zasáhne i umírající. Satan bude oslepen a s pomocí vaší bdělé modlitby bude zápas umírajících se satanem ukončen. V záblesku Plamene mé lásky se obrátí i ti nejzatvrzelejší hříšníci, neboť si přeji, aby nezahynula ani jedna duše. Mám k vám prosbu: Rozdělte se mezi sebou tak, aby ani jedna minuta noci nebyla bez bdělé modlitby. Slibuji, že budete-li někdo konat noční klanění a budete-li se dovolávat účinku Plamene mé lásky, tu žádný umírající v jeho okolí nebude zavržen. Bude-li mnoho smírných duší, přijmu i pětiminutovou pobožnost od jednotlivých osob. Čím vroucnější budou vaše modlitby, tím více bude satan oslepený a umírajícímu se dostane nové síly, aby mohl správně rozhodnout o svém budoucím osudu. Plamen mé lásky chci stále ve větší míře rozšiřovat i na duše v očistci. Každá rodina, která ve čtvrtek nebo v pátek vykoná doma smírnou hodinu a jestliže se při tom jeden její člen bude postit o chlebě a vodě, dosáhne té zvláštní milosti, že zemřelého člena rodiny během 8 dní vysvobodím z očistce. Kdo se bude některé pondělí postit o chlebě a vodě, osvodí z očistce duši některého kněze. (Není třeba hladovět, je možno jíst chleba a pít vodu.) Kdo s odvoláním na Plamen lásky mého Srdce se pomodlí třikrát Zdrávas Maria, osvobodí jednu duši z očistce. Kdo se v měsíci listopadu s odvoláním na Plamen mé Lásky pomodlí jednoukrát Zdrávas Maria, osvobodí 10 ubohých duší z očistce! Naléhám na vás!" Nejsvětější Panna mne pak velmi prosila, abychom se co nejvíce přičinili o to, aby Plamen její lásky se rozšířil po celém světě. "Nemohu již déle v sobě potlačit Plamen mé lásky, připusťte, aby vás zasáhl! Učiňte už první krok! Projevte už začátek vaší dobré vůle! Jeden první krok je těžký, věřte mi! Až tento ale bude vykonán, prolomí Plamen mé lásky nedůvěru vašich duší a jemný žár Plamene je osvětlí. Taková duše, do níž Plamen mé lásky bude moci bez překážek vstoupit a v ní najít útulek trvalý, bude tak opojena milostí, že - jak jsem již řekla - bude šířit působení Plamene mé lásky na celý svět. Takový příliv milostí nebyl dosud dán od chvíle, v níž se Slovo stalo Člověkem! Nebuďte malomyslní! Sílu k tomu dám káždému z vás. Musíte jen chtít! Působením Plamene mé lásky dostane se vaší duši světlo, aby dále odvážně a statečně začala šířit Plamen mé lásky. Učiňte, co je na vás! Naléhám na vás! Všechny vás potřebuji! Mé Neposkrvněné Srdce plane láskou k Vám. Nemohu svoji lásku již déle v sobě skrývat- nezadržitelnou silou proudí k vám. Jsem vaše Matka! Mohu a chci vám pomoci, ale potřebuji k tomu vaši pomoc! Musíte se snažit o to, aby byl satan oslepen. Neodkládejte to! Satan bude natolik oslepený, nakolik se o to přičiníte. Máte velkou zodpovědnost. Ale vaše námaha nebude marná. Budete-li všichni se mnou spolupracovat, rozhoří se jasné světlo Plamene mé lásky a zapálí celý svět. Satan bude ponížen a už nebude moci provádět svoji moc nad lidmi. Nesmíte však tuto přípravnou dobu prodlužovat! Ne! Neoddalujte ji! Nechovejte se nečinně k mé posvátné prosbě! Skrze těch několik, prostřednictvím malých duší, musí začít toto proudění milostí, které otřesou světem. Každý, komu se toto mé poselství dostane do rukou, ať to považuje za osobní pozvání. Nikdo se nad tím nepohoršuj, nebo nevymlouvej. Všichni jste mými dětmi a já jsem Matka vás všech! Proste svatého Josefa, nejčistčího snoubence, aby vyhledal malé duše, v nichž by Plamen mé lásky našel příbytek.

RODINNÁ HODINA SMÍRU. Rodinná hodina smíru je nejnaléhavější prosbou matky Boží. "Dcery moje, prosím vás, abyste čtvrtek a pátek považovaly za dny zvláštních milostí. V těchto dnech máte především přinášet Božskému Synu smír za hříchy. Jedinečným způsobem smíru je rodinná hodina smíru. Při této hodině, v níž se rodina věnuje smíru, můžete se modlit růženec, nebo jiné modlitby, či zpívat nábožné písně. Před touto pobožností se pětkrát přežehnejte ke cti Pěti Svatých Ran mého Syna a stejně ji i zakončete. Jakmile se přežehnáte, začněte pobožnost duchovním čtením. Zapalte při tom svíčku jako přípomínku na můj slib. Tuto hodinu smíru můžete konat také ve dvou nebo ve třech, neboť: kde jsou dva nebo tři ve jménu mého Syna shromážděni, tam On je s nimi." "Snažte se též častěji přes den pětkrát za sebou přežehnat a odporoučejte se do Milosrdenství Nebeského Otce. To vás přivede k Němu blíže a naplní vaše srdce milostí. Vidíš, moje dítě, jak se snažím vás pozvednout a vést do věčného Domova, který můj Božský Syn získal pro vás za cenu nesmírného utrpení." Ještě nikdy jsem neslyšela Matku Boží hovořit takovým tónem. Její hlas zněl mocně, velebně a rozhodně. Nemohu ani vypovědět s jaký úžasem a chvěním jsem jí naslouchala. Nakonec mě naučila tuto modlitbu a prosila, aby se co nejvíce a nejdříve rozšířila. Řekla mi: „Od této chvíle přidávejte ke každé modlitbě, v níž se na mne obracíte, tuto prosbu: "Matko, Plamenem své lásky zasáhni celé lidstvo nyní i v hodině smrti naší. Amen." Tato modlitba oslepí satana. "V bouři, která se blíží, budu vždy při vás, s vámi. Jsem vaše Matka. Mohu a chci vám pomoci. Všude budete pozorovat záblesky světla, které budou vycházet z Plamene mé lásky, jenž ozáří nebe i zemi a osvítí i vlažné a zbloudilé duše. Ty jsi též matka! Svěřím se ti tedy se svou nesmírnou bolestí. Uvaž, kdyby jedno z tvých šesti dětí bylo zatraceno, jaká bolest by tě zachvátila! A já? Ach, jaká jsou to pro mne muka, když vidím, jak mnoho mých dětí padá do pekla! Dítě moje pomoz! Pomoz, pomoz mi!" Když to řekla, přenesla Nejsvětější Panna svou mučivou mateřskou bolest i do mého srdce, které z toho div nepuklo. "Jak často a jak mnoho mých dětí říkají slova „Bolestná Matka“, nemyslí však na to, že trpím i nyní, nejen pod křížem mého Syna." Tato výčitka Nejsvětější Panny naplnila mé srdce velikou bolestí a pocítila jsem palčivou žádost, abych co nejrychleji rozšířila Plamen její lásky. Ovládla mne nevýslovná tužba, aby celý svět byl s Plamenen její lásky seznámen co nejdříve, aby byl satan co nejdříve oslepen a nemohl hubit duše. Matka Boží ještě pravila: "Budete-li vzývat Plamen mé lásky, společně zachráníme svět!" Náš Pán Ježíš Kristus dává žehná také rodičům: "Prostřednictvím svatého Otce dávám své požehnání, obdařené zvláštními a velkými milostmi, těm rodičům, kteří přijmou vůli Boží a budou ochotni spolupracovat s mým tvůrčím působením. Toto požehnání je výjimečné a vztahuje se jen na rodiče. Při narození každého dítěte zahrnu takovou rodinu mimořádnými milostmi." Dále mne Pán Ježíš poučil: "Pověz svým bratřím a sestrám, že jeden Otčenáš nebo jeden Zdrávas v době velké duševní vyprahlosti je účinnější, než jiná dlouhá modlitba ve stavu duchovního nadšení!" Pán mne též naučil následující modlitbu a požádal mne, abych ji rozšířila, neboť je účinným prostředkem k oslepení satana: Pane, dej, ať kroky nás všech jsou společné! Ať se naše ruce společně namáhají! Ať naše srdce bijí vzájemnou láskou! Ať naše nitra cítí svorně! Ať jsou naše duše jedné mysli! Ať naše uši společně naslouchají tichu! Ať se naše oči do sebe vzájemně pohrouží a splynou! Ať naše rty společně prosí o smilování! Pán mi pak přikázal: "Pověz všechna tato slova příslušným osobám: prostřednictvím svého zpovědníka Svatému Otci a skrze něj všem mým synům! Prosím je, aby nečinili překážek velkému vytrysknutí milostí na celý svět, které Neposkrvěné Srdce mé Matky v její plamenné lásce k vám chce vylíti na celou zemi!" Neposkvrněná Matka nám otevírá své Nejčistší Srdce: "Mé děti, vaše důvěra ke mně může mne využíti, jak se vám líbí. Já se před vámi neuzavírám! Stojím zde před vámi s láskou Mého Srdce. Jsem zde, abych vás učinila šťastnými."

Pobožnosti k Božímu milosrdenství.

„ Lidstvo nenalezne pokoje, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství“, řekl Spasitel svaté Faustyně Kowalské († 1938 v Krakově). V řadě zjevení pověřil tuto řeholnici (pokračovatelku sv. Markéty Alacoque v šíření úcty a důvěry k Božskému Srdci a Božímu milosrdenství), aby vybízela lidstvo k hluboké, neochvějné důvěře v Boží milosrdenství, v Boží lásku. Pokusili jsme se už někdy trochu pochopit propastnou lásku nebeského Otce, o které zpívá velikonoční chvalozpěv Exsultet - „abys vykoupil otroka, svého SYNA jsi vydal“?

Těm, kdo mají tuto hlubokou důvěru a spojují ji s napodobováním Boží lásky - praktikováním milosrdenství vůči bližním denními projevy (modlitbou, slovem, skutkem), přislíbil Ježíš úžasné milosti. „Kdo důvěřuje mému milosrdenství, nezahyne, neboť všechny jeho věci jsou mými.“ „Duše, která vložila důvěru v mé milosrdenství, je nejšťastnější, neboť já sám ji mám ve své starostlivosti.“
Za obzvláštní zdroj milosti určil „Svátek Božího milosrdenství“ (první neděli po Velikonocích). „Duše, která (v tomto dni) přistoupí ke zpovědi a sv. přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ Novénu před tímto svátkem (od Velkého pátku do soboty před svátkem Božího milosrdenství) obdařil příslibem: „Skrze tuto novénu k Božímu milosrdenství obdařím duše všemi milostmi.“ Slovo „všemi“ znamená dosažení všech dobrodiní, o která bude duše prosit, bez ohledu na to, zda se bude modlit o milosti pro sebe nebo pro druhé. Jak informuje oběžník olomouckého arcibiskupství č. 3/1986, spočívá novéna v (denní) modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství.
„Korunka k Božímu milosrdenství“ jako projev důvěry se doporučuje ovšem i mimo novénu a Pán slibuje, že „kdokoliv se ji bude modlit, dosáhne v hodině smrti velkého milosrdenství“. Když se modlíme Korunku, sjednocujeme se s obětí na Kříži a spojujeme se s oběťmi mší sv. na celém světě. Odvoláváme se na lásku věčného Otce, která našla svůj největší projev v bolestném utrpení Ježíše pro naši spásu. Téměř tatáž slova („Věčný Otče...“) nacházíme v modlitbě diktované andělem Lucii a jejím malým druhům ve Fatimě v r. 1916.
Bible je plná výroků o Božím milosrdenství. A přece důvěra v toto Boží milosrdenství nám nepřešla do krve, a proto nám ji Bůh na začátku temného dvacátého století připomenul. Zvolil si prostou polskou řeholnici FAUSTYNU KOWALSKOU. Ta svěřila svá vidění svým duchovním vůdcům a úcta k Božímu milosrdenství se jako oheň rozšířila rychle do celého světa. Ale Odpůrce nespal a vzbudil nepřátele této důvěry, dokonce nepochopením došlo i v Římě k zákazu úcty. Spasitel to sestře Faustyně předpověděl, ale také řekl, že přijde doba, kdy bude zákaz odvolán, úcta k Božímu milosrdenství se znovu rozhoří, ona sama že bude povýšena na oltář, bude zaveden zvláštní svátek Božího milosrdenství (první neděle po Velikonocích) a z Polska vzejde jiskra, která připraví lidstvo na Kristův druhý příchod.

 Základem všech pobožností k Božímu milosrdenství je hluboká důvěra v Boží milosrdenství. Tato důvěra je otevřením se duše k přijetí Boži milosti a voláním po ní, a tím postojem neustálé a nejúčinnější modlitby.
Důvěra v Boží milosrdenství musí být spojena s uskutečňováním milosrdenství vůči bližním v denním životě: modlitbou, slovem, skutky (viz v katechismu: skutky duchovního a tělesného milosrdenství).

SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ  se slaví první neděli po Velikonocích: „Duše, která (v tomto dni) přistoupí ke zpovědi a sv. přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“

NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ, která se modlí od Velkého pátku do soboty před Svátkem Božího milosrdenství, spočívá v denní modlitbě Korunky a níže uvedených modliteb po celou dobu novény.

KORUNKA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ  se modlí na obyčejném růženci. Začíná modlitbou Otčenáš, Zdrávas, Věřím. Následuje 5 desátků, každý začíná (na velkém zrnku růžence) slovy: „Věčný Otče, obětuji Ti Tělo a Krev, Duši i Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Na malých zrnkách pak desetkrát voláme: „Pro Jeho bolestné utrpení buď milosrdný k nám i k celému světu!“
Korunka končí trojím zvoláním: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem!“

HODINA MILOSRDENSTVÍ: Třetí hodinu, tedy hodinu své smrti, pojmenoval sám Ježíš „hodinou milosrdenství“ pro svět a vyzývá nás, abychom se zahloubali do jeho umučení, zvlášť do jeho opuštěnosti v hodině smrti. „V této hodině neodřeknu nic duši, která mě prosí pro mé umučení.“ Pán doporučoval zvláště křížovou cestu nebo aspoň krátkou návštěvu jeho Srdce ve svatostánku. Není-li to časově možné, aspoň krátké ponoření se do modlitby. Spasitelovu smrt si připomínáme každého dne, nejen v pátek.

NOVÉNA K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ:

1.den
Modleme se za celé lidstvo
Nejmilosrdnější Ježíši, jehož vlastností je slitování a odpuštění, nehleď na naše hříchy, ale na důvěru, kterou máme v tvou nekonečnou dobrotu: přijmi nás všechny do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce a nedej z ní nikomu odejít na věky! Pokorně tě o to prosíme pro lásku, která tě spojuje s Otcem i Duchem svatým.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na celé lidstvo, a především na ubohé hříšníky: jejich jedinou nadějí je nejmilosrdnější Srdce tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista: pro jeho bolestné utrpení ukaž nám své milosrdenství, abychom všichni společně na věky oslavovali tvou všemohoucnost. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

2.den
Modleme se za duchovenstvo, jehož prostřednictvím stéká na lidstvo milosrdenství Boží
Nejmilosrdnější Ježíši, od něhož pochází všechno dobré, rozmnož milosti v duších svých kněží, řeholníků a řeholnic, aby důstojně a úspěšně plnili své povinnosti na tvé vinici a všechny ostatní povzbuzovali slovem i příkladem k náležitému uctíváni tvého milosrdenství na věky.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na zástup dělníků na své vinici - na duše kněží, řeholníků a řeholnic, kteří jsou předmětem zvláštní lásky tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista: obdař je silou svého požehnání a uděl jim více svého světla, aby mohli dobře vést ostatní po cestách spásy a zprostředkovat jim Tvé milosrdenství. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

3.den
Modleme se za všechny křesťany
Nejmilosrdnější Ježíši, který hojně uděluješ své milosti všem z pokladu Božího milosrdenství, vezmi všechny své věrné křesťany do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce a nedej z ní nikomu odejít na věky. Pokorně tě o to prosíme pro lásku, která tě spojuje s Otcem a Duchem svatým.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na věrné duše jako na milované dědictví Tvého Syna, pro jeho bolestné utrpení jim uděl své požehnání a zahrnuj je svou ochranou, aby nikdy neztratily tvou lásku a poklad svaté víry, ale aby se všemi zástupy andělů a svatých oslavovaly tvé nesmírné milosrdenství na věky. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

4. den
Modleme se za pohany a nevěřící, kteří ještě neznají Boží milosrdenství
Nejmilosrdnější Ježíši, který jsi světlem celého světa, vezmi do Svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce pohany a nevěřící, kteří tě ještě neznají: nechť paprsky tvé milosti je osvítí, aby i oni spolu s námi oslavovali dobrodiní tvého milosrdenství na věky.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše pohanů a nevěřících, kteří ještě neznají nejmilosrdnější Srdce tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista: přitáhni je do světla Evangelia, aby pochopili, jak velkým štěstím je milovat tebe a oslavovat tvé milosrdenství na věky. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

5. den
Modleme se za ty, kteří zůstávají mimo Církev, aby se vrátili k jednotě s Církví
Nejmilosrdnější Ježíši, který jsi dobrota sama a neodmítáš světlo těm, kteří tě o to pokorně prosí: vezmi do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce duše těch, kteří zůstávají mimo Církev, a přitáhni je svým světlem k jednotě s Církví, aby spolu s námi velebili hojnost tvého milosrdenství na věky.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše těch, kteří zůstávají mimo Kristův ovčinec: nehleď na jejich slabost, ale na lásku a hořké utrpení svého Syna, před nímž On tak vroucně tě prosil, aby všichni byli jedno (Jan 17, 21) - učiň, aby se co nejrychleji vrátili k tvé jednotě a spolu s námi oslavovali tvé milosrdenství na věky. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

6. den
Modleme se za děti
Nejmilosrdnější Ježíši, který jsi řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11,29), vezmi do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce duše dětí i těch, kteří se po vzoru dětí stali tichými a pokornými, uvádějí nebe v nadšení a jsou vonnou kytičkou před trůnem nebeského Otce. Učiň, aby stále přebývali v tvém Srdci a neustále velebili Boží milosrdenství.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše dětí i na duše všech tichých a pokorných, kteří se nejvíce podobají tvému Synu a vůní svých ctností se povznášejí k tvému trůnu, Otče milosrdenství: prosíme tě pro lásku a zalíbení, které máš v těch duších, požehnej celému světu, abychom všichni spolu vzdávali stále čest tvému milosrdenství. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

7. den
Modleme se za ctitele milosrdenství Božího
Nejmilosrdnější Ježíši, jehož Srdce je Láska sama, vezmi do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce duše, které obzvláště ctí a oslavují velikost Božího milosrdenství, zahrň je stále větším milosrdenstvím a podpírej je milostí vytrvalosti, statečnosti a trpělivosti.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše, které obzvláště oslavují a uctívají tvou největší vlastnost, to je bezedné tvé milosrdenství, jejichž ústa jsou plna hymnů tvé chvály a ruce plné skutků milosrdenství k bližním: pokorně tě prosíme, abys jim především prokázal stále větší milosrdenství podle důvěry, kterou v tebe skládají, na základě tvého slibu, že je budeš chránit jako svou čest, vždycky, a zvláště v hodinu smrti. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

8. den
Modleme se za duše v očistci, které splácejí svůj dluh Boží spravedlnosti
Nejmilosrdnější Ježíši, který jsi řekl: „Buďte milosrdní, jako i váš Otec je milosrdný.“ (Lk 6,36), vezmi do svatyně svého nejmilosrdnějšího Srdce duše v očistci.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na duše v očistci a pro bolestné utrpení Krista Pána a pro hořkost, kterou bylo naplněno jeho Nejsvětější Srdce, ukaž jim své milosrdenství. Pokorně tě prosíme, abys na ně hleděl jen skrze rány svého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, jehož milosrdenství převyšuje spravedlnost. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

9.den
Modleme se za vlažné duše, které Kristu Pánu způsobily tolik utrpení v Getsemanech
Nejmilosrdnější Ježíši, který jsi dobrota sama, přiveď do svatyně nejmilosrdnějšího Srdce všechny vlažné duše. Ponoř je do ohně své čisté lásky a rozehřej znovu jejich srdce svou horlivostí, aby i ony chválily tvé nevyčerpatelné milosrdenství.
Věčný Otče, pohleď svým milosrdným okem na vlažné duše. Pokorně tě prosíme pro hořké utrpení tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista a pro jeho tříhodinový smrtelný zápas na kříži, zapal je novou horlivostí pro tvou slávu a vlej do jejich srdce opravdovou lásku, aby v ní vydávaly svědectví skutky milosrdenství zde na zemi a chválily tvé milosrdenství na věky. Amen.
Otče náš... Zdrávas... Sláva Otci... Korunka k Božímu milosrdenství

Střelná modlitba: Ó Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Ježíšova Srdce jako zdroj milosrdenství pro nás, důvěřuji Ti!

Růženec Spojených Srdcí.

PROČ SE MODLIT RŮŽENEC SPOJENÝCH SRDCÍ. Podle deníku "Die Retende Macht" od Benedikta Günttera se v článku Zachraňující moc ze dne 28. března 1977 dozvídáme o novém poselství nejmenované kající duši. Toto poselství bylo předáno ve dnech 8. - 23. října 1976. Jde o modlitbu na vypuzení satana z lidského těla, o níž sám Pán prohlásil: "Do této chvíle sotva byla dána tak mocná modlitba celé zemi !" Hříšníci se obrátí ! Nemocní se uzdraví ! Touto modlitbou je možno vyléčit rakovinu ! Proto se na přelomu století modlete vytrvale ! Nyní už nežádáme v Nebi uctívání našich jednotlivých Srdcí, ale uctívání Srdcí Spojených ! Dalším důležitým bodem je zasvěcení a vrácení svobodné vůle Bohu. Toto poselství musí projít celým světem, aby byla obnovena tvářnost země.

ZAPOMENUTÍ  A  ODMÍTANÍ  SVĚTCI  -  NAŠI  PŘÍMLUVCI  U  TRŮNU  BOŽÍHO.

Dar stigmat, Kristových ran, je velikým darem Božím, který Pán propůjčuje jen nemnoha svým vyvoleným. Tato milost připodobňuje člověka nejvyšší možnou mírou svému Mistru a Pánu, trpícímu na kříži za spásu světa. Prvním stigmatizovaným člověkem byl svatý František z Assisi, otec františkánské rodiny. Od jeho časů až do dnešní doby vyznamenal Boží Syn těmito znameními svého utrpení desítky dalších omilostněných duší, z nichž nejznámějšími jsou sv. Kateřina Sienská, sv. Gertruda Veliká, sv. Markéta Marie Alacoque, Anna Kateřina Emmerichová, Melánie Calvatová, Tereza Neumannová, bl. Faustyna Kowalská, bl. otec Pio z Pietrelciny, Marta Robinová či Katarzyna Szymonová. Také naši českou zemi Pán obdaroval stigmatizovanou omilostněnou duší, Aničkou Tomanovou. Anna Bohuslava Tomanová se narodila dne 8. listopadu Léta Páně 1907 v Pastvinách v Královéhradecké diecézi, v selské rodině. Měla dva mladší bratry, Josefa, který převzal hospodářství po rodičích, a Bernarda, který se stal knězem. Do svých čtyř let žila Anička jako všechny malé děti jejího věku. Ve čtyřech letech došlo k dramatické události, která zcela změnila Aniččin život. Když se jednoho dne malá Anička dívala z okna ven, stojíc na lavici ve světnici, propukl náhle ve vedlejším stavení prudký požár. Anička se tehdy velmi polekala ohně a spadla z lavice na zem, přičemž si poranila páteř o trnož stolu. Od té doby se již nepostavila na nohy. Podrobila se různým léčebným procedůrám, které však její zdravotní stav jen zhoršovaly. Tak byla již od svých dětských let upoutána na lůžko a kolečkové křeslo. Nemohla navštěvovat školu, což ji velmi trápilo. O to více se ponořila do duchovního světa, jehož obzory jí otevřel místní kněz. Když Anička dostala ponaučení o smíru a zástupném utrpení, pocítila ve svém srdci touhu takto pomáhat a učinila oběť smyslem svého života. Po velikém duchovním zážitku prvního svatého přijímání k ní začal promlouvat sám Spasitel a spolu s Nejsvětější Pannou se stal jejím duchovním učitelem a utěšitelem. Anička tak pochopila obrovskou výkupnou cenu svého utrpení, které nabídla Bohu jako oběť za obrácení hříšníků a našeho národa. Znovu se nabídla Pánu v oběť také, když težce onemocněl její mladší bratr Bernard, jenž se měl stát knězem. Díky obětem své sestry se Bernard uzdravil. Když se v roce 1937 bratr Josef oženil a převzal po rodičích hospodářství, zůstala u něho Anička ve skromné nízké světničce, kde proležela v utrpení celé dny. Vedle jejího lůžka stál stůl upravený jako domácí oltářík s obrazem Božského Srdce Ježíšova, nad stolem byl zavěšen kříž. Dokud mohla Anička vládnout rukama, pletla pro bratrovy děti punčochy a háčkovala krajky. Často jí navštěvovaly dívky jejího věku, s nimiž se modlila růženec a zpívala nábožné písně. Tehdy k ní promluvil Svátostný Spasitel a předpověděl jí, že obdrží znamení Jeho svatých ran, kterým Anička říkala "strupy". Na svátek Krista Krále v roce 1929 uviděla "Ježíška", který se jí dotkl. Pocítila pak bolesti na rukou, nohou a u srdce. Zprvu se na na jejích hřbetech rukou, nártech, pod srdcem a na čele objevily sotva znatelné rány, orosující se krůpějemi krve. Na svátek Božského Srdce Páně v roce 1944, při mši celebrované v její světničce, dosáhly rány stigmat hojným krvácením vrcholu. Rána pod srdcem byla 13 cm dlouhá a 7 cm široká. Při pátečních extázích krev skrápěla i její čelo. O těchto nevídaných úkazech se začalo po celém okolí mnoho mluvit a za Aničkou počaly proudit davy zbožných lidí i zvědavců. Anička trpěla mnoha nechutnými útoky lidí kolem. Nekteří ji dokonce nutili přebírat za jiné nemoci násilně. To vše snášela Anička trpělivě, ačkoli jí to přinášelo mnoho utrpení, kterému učinil přítrž až sám královéhradecký biskup.

Když byl aniččin bratr Bernard vysvěcen na kněze, následovala ho nejprve do Koclířova u Svitav a po dvou letech, v roce 1947, do podkrkonošské vísky Dubence u Dvora Králové. V našem Podkrkonoší prožila Anička Tomanová dlouhé roky svého života, naplněné stále se zvětšujícím utrpením. Anička byla silně chudokrevná a měla slabé srdce, k jejímu postupujícímu ochrnutí se přidávaly další choroby. Jedla velmi málo a často zvrátila vše, co snědla. Trpěla úpornými bolestmi zubů, v noci spávala jednu až tři hodiny, zbytek času probděla ve velkých bolestech. Přes to vše jí nechyběla dobrá nálada a veselá mysl. Její utrpení dostoupilo vrcholu, když v roce 1953 ztratila svou matku, jedinou osobu, která se o ni vytrvale starala. Tehdy její bolesti dosáhly takové intenzity, že ji jednoho dne svědkové zastihli, jak si rve vlasy. Po matčině smrti se neměl o Aničku kdo starat, byla proto dočasně svěřena do péče řádových sester v Žirči u Dvora Králové. Asi po roce se vrátila zpět do nedalekého Dubence. Zde pak byly zbývající tři roky jejího života vyplněny opravdovým kalvarským utrpením a nepochopením. Stále více se připodobňovala svému trpícímu Mistru, až nakonec, opuštěná a zcela ochrnutá, zemřela na nemocničním lůžku na úsvitu posledního pátku měsíce dne 29. března 1957, v době bílých květů prvního jara, jak si sama předpověděla. I v posledních chvílích svého života myslela především na spásu druhých. Jednu svou spolupacientku přivedla k obrácení, jinou k přijetí svátosti pomazání. Anička Tomanová byla pohřbena v Klášterci nad Orlicí v hrobě svých rodičů.

Anička milovala vše čisté a bělostné, Ježíše nazývala svým Bílým Králem, papeže Bílým Otcem, Pannu Marii Královnou bílých lilií, kněze bílými liliemi. Samu sebe přirovnávala k chudobce, nejzapomenutější kytičce. Každého, s nímž hovořila, překvapovala svou moudrostí, přestože nikdy nenavštěvovala školu. Každá léčba měla na její zdraví jen zhoršující účinky, ale svěcená voda a kněžské požehnání na ni působily vždy příznivě. Měla velikou úctu ke kněžím a jejich poslání a mnoho se za ně modlila. Ježíš jí dal vidět, že hříchy kněží jsou trestány mnohem přísněji než hříchy laiků. Jednou oslovila Anička kanovníka ThDr. Oldřicha Stříže, recenzora přes křesťanskou mystiku: "Měli jste na Vyšehradě slavnost, že? Byla jsem při tom. Spasitel mi ukázal kněze Josefa a řekl, že si ho vyvolil jako pozdní povolání." Pak ho požádala: "Ať mi přijde udělit novokněžské požehnání." Pater Josef se po třech měsících bez ohlášení vypravil do Dubence vlakem na Žíreč. Když vcházel, jako jedním dechem slyší z úst přítomných: "Však Anička od rána říká, že dnes dostane vzácnou návštěvu." Chtěl vyzkoušet, co slyšel o moci kněžského požehnání, které Anička mohla vnímat a za ně děkovat, i když žehnajícího neviděla. Žehná jí proto, jednou v záhlaví lůžka, podruhé ve vedlejší místnosti. V obou případech reaguje Anička ve stavu mírné extáze: "Děkuji Ti, Pane!". Dychtila přímo po podání kněžské ruky, měla schopnost rozpoznat stupeň kněžského svěcení i je-li kněz v milosti Boží. Tak jí jednou představili někoho jako kněze, ona na to: "Ten pán není kněz, ale smí podávat Ježíška." Dotyčný byl jáhnem. Jindy přišel host v prosté rozhalence, aniž se představil. Nikdo ho neznal. Mluvilo se a náhle Anička zvolala: "Proč nepodáte Jeho excelenci nějaké občerstvení?". Návštěvníkem byl biskup. Jindy viděla, jakoby kněz trýznil patenou Tělo Páně a jiné kněze viděla zalité světlem. Měla také dar rozpoznávat ostatky svatých. Nejvýrazněji charakterizuje Aničku láska k vlasti a národu, k mládeži a její mimořádný soucit s trpícími. Proto volá o kříž a ochotně jej přijímá. Milovala modlitbu sv.růžence, který se denně celý modlila, nejradostněji, když byla přijata do 3. řádu svatého Dominika. Zdrávasy pak vídala ve svých mystických snech jako bílé, rudé a zlatožluté růže, jejichž vůně šla celým světem a měnila i lidské povahy. Ovšem kolem ní bylo plno i všelijakého nedorozumění, ba i otevřeného nepřátelství. Dodnes žijí mnozí svědkové jejího života. Někteří z nich mohou dosvědčit podivuhodné události, které se děly okolo jejího lůžka. Jednou svědkyní je i paní Dobra Nosková, žijící dnes v Hradci Králové, která vyprávěla tento svůj příběh: "Jednou mi malá dceruška Eva pořád brečela. Řekla jsem si, že zaskočím za Aničkou, ohřeju jí polévku a pak s Evou poběžím k doktorovi. Když jsem vešla k Aničce, ona mi pověděla: "Evička ti pořád brečí, viď? Neboj se, počkej." Anička se začala modlit, měla jsem v tu chvíli pocit, jakoby vzduch kolem mě zkapalněl. Anička jako obvykle směřovala svou modlitbu k Bílému Králi, jak říkávala Ježíši Kristu. V tu chvíli byla už v extazi. Modlila se v tom smyslu, že bere nemoc dítěte na sebe. Za malou chvíli jsem viděla, jak z aniččina ucha vytéká hnis. Eva přestala brečet. Od té doby nikdy neměla problémy s ušima." Mystika je vždycky těžká na pochopení, i když na druhé straně rozněcuje větší horlivost ve službě Boží. Určitá pravidla, společná všem mystikům, se snad dají sestavit, přece však každý jde nenapodobitelnou a často naprosto nepochopitelnou cestou. Proto šla Anička Tomanová cestou nepochopení a dodnes panují mnohé rozpory bránící vyzvednout její beatifikační proces z pozice "ad acta". Snad nejdůležitější podmínka svatořečení, zázračná uzdravení, jsou v jejím případě již lékařsky doložena. Často k nim došlo u jejího hrobu. Nezapomeňme na tuto vzácnou květinu, kterou zasadil Náš Pán do půdy naší vlasti, naší královéhradecké diecéze, našeho krásného Podkrkonoší. Nebojme se jí prosit o pomoc na naší životní cestě a za vyslyšení našich proseb a úmyslů. Vždyť ona nic svému Pánu neodepřela, proto ani On neodepře naše prosby, předložené prostřednictvím naší Aničky.

Karel Habsbursko-Lotrinský - návštěvník nevěstince a zavržený císař.

Arcivévoda Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, pozdější císař a král Karel I. se narodil 17. srpna 1887 jako syn arcivévody Otty, synovce císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Marie Josefy, saské princezny. Při jeho narození bylo nepravděpodobné, že by se stal následníkem trůnu nebo rakouským císařem.

Následníkem vládnoucího císaře Františka Josefa I. byl jeho syn, korunní princ Rudolf, případně jeho synové, pokud by nějaké měl. Další v pořadí následnictví byl bratr Františka Josefa I., arcivévoda Karel Ludvík, pak jeho nejstarší syn František Ferdinand d´Este a jeho synové, pokud by nějaké měl, potom teprve mladší syn arcivévody Karla Ludvíka - Otto, otec arcivévody Karla a po něm arcivévoda Karel František Josef, potomní císař. Je téměř neuvěřitelné, jak prozřetelnost uvolňovala pro arcivévodu Karlu cesta k trůnu a koruně, která se ukázala být trnovou.

Dne 30. ledna 1889 spáchal korunní princ Rudolf sebevraždu a zemřel bez mužských potomků. Arcivévoda Karel Ludvík zemřel v roce 1896 a následníkem trůnu se stal František Ferdinand d´Este. Ten se však v roce 1900 rozhodl oženit s hraběnkou Žofií Chotkovou, což byl podle domácího řádu domu Habsbursko-Lotrinského nerovnorodý sňatek. Za rovnorodý sňatek habsburského arcivévody byl považován pouze sňatek s příslušnicí vládnoucího nebo alespoň dříve vládnoucího rodu, a tím Chotkové nebyli. Aby František Ferdinand dosáhl souhlasu císaře Františka Josefa I. se sňatkem s hraběnkou Chotkovou, vzdal se dne 28. června 1900 práva nástupnictví k trůnu a koruně pro děti, které z tohoto manželství vzejdou. František Ferdinand d´Este následníkem trůnu zůstal, ale po něm v pořadí byl nyní arcivévoda Otto, otec arcivévody Karla. Po jeho smrti 1. listopadu 1906 se stal druhým následníkem trůnu (tj. po Františku Ferdinandovi d´Este) arcivévoda Karel. Po zavraždění Františka Ferdinanda d´Este 28. června 1914 v Sarajevu se stal arcivévoda Karel přímým následníkem trůnu.

Matka arcivévody Karla Františka Josefa, Marie Josefa Saská, pocházela sice z převážně protestantské země, ale dynastie saských králů, resp. albertinská větev Wettinského rodu, byla katolická. Marie Josefa byla vychována v katolickém duchu a vyznačovala se zbožností, smyslem pro rodinu a pro charitu. V tomto duchu také vychovávala své syny, Karla a mladšího Maxe. Otec, arcivévoda Otto, byl naopak první playboy říše, šermíř, horolezec, bruslař a skvělý jezdec. Vysloužil si přezdívky: "krásný Otto", "nejkrásnější arcivévoda", "nejkrásnější c. a k. důstojník"; alkohol, nevěstince, aféry, výtržnosti a především ženy - mnoho žen, a nemanželské děti. Není divu, že manželství dvou lidí tak rozdílných povah nebylo příliš šťastné. Arcivévoda Otto zemřel za těžkých bolestí na syfilidu, která mu zachvátila hrtan, ve věku pouhých 41 let.

Karlova výchova probíhala způsobem běžným u rakouských arcivévodů. Od 6 let byl jeho vychovatelem důstojník, kapitán jezdectva hrabě Georg Wallis, který byl již vychovatelem jeho otce i Františka Ferdinanda d´Este. Vyučování gymnasijní látky bylo prováděno zpočátku formou domácího vyučování, v letech 1899-1900 navštěvoval Skotské gymnasium ve Vídni. Jako dítě žil ve městech, ve kterých byl jeho otec, důstojník c.a k. armády posádkou: Brně, Praze, Šoproni a Vídni.

Formálně byl arcivévoda Karel příslušníkem c. a k. armády od 1. dubna 1903 jako poručík 1. hulánského pluku. Skutečnou vojenskou službu nastoupil v září 1905 u 1 eskadrony 7. dragounského pluku, tehdy posádkou v Chudeřicích u Bíliny a 1. listopadu 1906 byl jmenován nadporučíkem. Vojenská služba byla přerušena studiem v Praze a k 7. dragounům, jejichž posádkou se mezitím stal Brandýs nad Labem, se vrátil začátkem července 1908. V Brandýse nad Labem strávil 4 roky. U místního, ryze českého obyvatelstva byl oblíben, nejen pro své kavalírské chování, ale zejména proto, že v českém prostředí a k vojákům mluvil výhradně česky. Podivoval se, že úředník na panství se za 35 let služby nenaučil řádně česky.

Vzdělání arcivévody Karla Františka Josefa bylo dovršeno v Praze, kde od roku 1906 po 2 roky absolvoval přednášky vysokoškolských profesorů, z české i německé university. Jinak to v národnostně napjatých poměrech Prahy ani nebylo možné. Bylo důležité, aby následník trůnu zůstal stranou národnostního boje, který v té době na universitách probíhal. Proto bylo upuštěno od toho, aby arcivévoda Karel navštěvoval přednášky na obou universitách, ale profesoři docházeli přednášet arcivévodovi Karlovi na Pražský hrad, kde bydlel. Učitele vybral a koncepci výuky stanovil profesor rakouských dějin na filosofické fakultě české university Antonín Rezek. Jako vyučující byli vybráni: kanonické a církevní právo - prof. Emil Ott, občanské právo - prof. Ivo Pfaff a prof. Ulbrich, národní hospodářství - prof. Albín Bráf, české dějiny - prof. Jaroslav Goll. Vyučování bylo zaměřeno více prakticky než teoreticky.

Dne 17. srpna 1907 byl arcivévoda Karel prohlášen za plnoletého a dostal vlastní komoru (samostatnou finanční správu). Karlovým komořím jmenoval císař František Josef I. nadporučíka prince Zdenko Lobkowitze, který zůstal v Karlově blízkosti i jako následníka trůnu a císaře.


Světci nejsou ti, kteří nehřešili, ale ti, kteří mnoho trpěli a přitom milovali. Ani Karel Habsburský se vždy nechoval jako učebnicový světec, a o to je bližší nám, obyčejným smrtelníkům. Je například veřejným tajemstvím, že Karel Habsburský měl v salónu Goldschmied, vyhlášeném pražském nevěstinci,  milenku během svých pražských studií a salon navštěvoval s mnoha dalšími vojáky i jako důstojník brandýských kasáren.  Konec jeho bezstarostného mládeneckého života však nastal v den, kdy pochopil, že nalezl svou životní lásku.

V roce 1909 přijel na pozvání své tety, arcivévodkyně Marie Annunciáty do Františkových Lázní, kde pobývala na ozdravném pobytu princezna Zita z rodu Burbon-Parma. Karel se Zitou se setkali a nalezli v sobě zalíbení. Karel navštívil Zitu ve Františkových Lázních i v dalším roce. V roce 1910 vyzval císař František Josef I. arcivévodu Karla, aby se oženil. Neurčil mu nevěstu, ale navrhl, aby vyhledal rovnorodé partnerky, osobně je poznal a rozhodl se. Karel byl v té době pravděpodobně již rozhodnut, ucházel se o Zitu. Jak uvádějí pozorovatelé, u Karla a Zity šlo o tichou sympatii, vycházející z respektu a vnitřní přitažlivosti, harmonického obrazu života a světa. Karel se znovu setkal se Zitou v lednu a květnu 1911. Po té oznámila Karlova matka, arcivévodkyně Marie Josefa Saská císaři Františku Josefovi I., že se arcivévoda Karel chce zasnoubit se Zitou. V tomto případě šlo o rovnorodý sňatek. Zitin rod sice nebyl rodem vládnoucím, Parmské vévodství pohltila v roce 1951 sjednocující se Itálie, ale rod Burbon-Parma je jednou z linií francouzského královského rodu Burbonského, který vládl v minulosti nejen ve Francii, ale také v Království Obojí Sicílie (Sicílie a jižní Itálie - Neapolsko) a dodnes vládne ve  Španělském království. Císař František Josef I. vyslovil se sňatkem souhlas. (Linie Burbon-Parma vládne od roku 1964 v Lucemburském velkovévodství.)

Před sňatkem se oba snoubenci museli rozdělit, arcivévoda Karel byl císařem Františkem Josefem I. vyslán ke korunovaci anglického krále Jiřího V. 22. června 1911. Na rakousko-uherském velvyslanectví v Londýně mluvil německy, maďarsky a česky.

Zita v téže době navštívila papeže Pia X. Arcivévoda Karel do Říma nemohl, při vztazích mezi Vatikánem a italským králem bylo zřejmé, že pokud navštíví jednoho z nich, druhý bude uražen a nepřijme ho. Nebylo v zájmu rakouské monarchie urážet ani italského krále, ani papeže. Zita proto jela pro papežské požehnání sama. Papež Pius X. přijal princeznu Zitu 24. června 1911 a pronesl mimo jiné toto: "Bůh ti žehnej, dcero, Mám radost z Vašeho budoucího chotě, stane se příštím rakouským císařem." Zita upozornila Pia X.: "Vaše Svatosti, můj ženich je arcivévoda Karel." (Příštím císařem měl být arcivévoda František Ferdinand d´Este). Ale Pius X. si nenechal nic vymluvit a důrazně opakoval: "Karel bude budoucím císařem. Přinese zemi velké požehnání. Bude odměnou za věrnost, kterou Rakousko projevilo Církvi." , a také: "Karel bude dědicem Františka Josefa." Prvá část proroctví se beze zbytku vyplnila, Karel se stal budoucím císařem a dědicem Františka Josefa. Druhá část se na prvý pohled jeví mylná, vláda Karla I. nepřinesla Rakousku velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi, ale zánik. Máme právo se  domnívat, že druhá část proroctví teprve čeká na své naplnění, že blahoslavený Karel z domu rakouského, císař a král, přinese velké požehnání a odměnu za věrnost Církvi svým národům jako světec, hodný úcty oltáře, které se mu dostalo 3. října 2004.

Svatba arcivévody Karla se konala na zámku Schwarzenau, rakouském sídle parmských Burbonů. Za zmínku stojí snubní prsteny, zhotovené ze dvou vzájemně propletených kroužků s nápisem: Karel Rakouský - Zita Burbon-Parmská. Dáváme se v Tvou ochranu, Matko Boží. Po svatbě, v prvém listopadovém týdnu podnikli novomanželé pouť do Mariazell, 8. listopadu se vydali na svatební cestu po jižní části říše. Dne 29. listopadu 1911 se arcivévoda Karel vrátil do služby u 7. dragounů v Brandýse nad Labem v hodnosti kapitána. Pluk byl přeložen posádkou do východní Haliče, do Kolomyj. Přesunoval se na koních a cesta trvala od 8. března do 17. dubna 1912. Arcivévoda Karel cestoval s plukem, tj. v sedle, Zita sledovala pluk a svého muže ve dvorním vlaku. Arcivévoda Karel byl vynikající jezdec, ale když se v srpnu 7. dragouni zúčastnili velkých jezdeckých manévrů, Karlův kůň na blátivém terénu upadl a arcivévoda Karel utrpěl těžký otřes mozku. Byl převezen do Vídně a po uzdravení byl přeložen v hodnosti majora ke 39. pěšímu pluku, který byl posádkou ve Vídni. Dne 20.listopadu 1912 porodila Zita prvorozeného syna a následníka trůnu, arcivévodu Ottu, dosud žijícího.

Arcivévoda Karel jako druhý následník trůnu do politiky nezasahoval, vycházel však dobře jak s císařem Františkem Josefem I., tak s prvým následníkem, arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Zpráva o zavraždění Františka Ferdinanda d´Este zastihla arcivévodu Karla se Zitou při obědě ve vile Warholz v dolnorakouském Reichenau. Arcivévoda Karel se stává ve svých 27 letech následníkem trůnu.

Narodil se jako Habsburg, daleko od trůnu na který ho Prozřetelnost přivedla. Bojoval ve válce, kterou nechtěl, o které se s ním, přestože jako následník trůnu byl druhým mužem ve státě, nikdo neradil. Jako frontový velitel dělal vše pro to, aby válka byla co nejméně krutá, zakázal otravné plyny, zakázal zabíjení vzdávajících se nepřátel - přesto že pro ně nebylo dost jídla ani léků, nařídil péči o vlastní i nepřátelské raněné vojáky.

Jako císař upřímně usiloval o uzavření míru, míru bez válečných zisků. Neuspěl, zrazen svým ministrem hrabětem Czerninem byl silnějším německým spojencem donucen k potupné smlouvě, omezující suverenitu Rakouska-Uherska. Ale jednu věc mohl, a tu také udělal, zmírnit bídu obyvatelstva, zbídačeného válkou. Nešlo bídu odstranit, na to nemělo Rakousko-Uhersko dost potravin, uhlí ani léků. Ale udělal, co bylo v jeho silách.

Amnestií zachránil život a nakonec propustil z vězení politické vězně, od propuštěných českých politiků se nedočkal vděku (K. Kramář, A. Rašín), připojili se k těm, kdo pracovali proti němu a jeho říši, tj. těm, kteří tak činili od počátku války v zahraničí (T. G. Masaryk, E. Beneš).

Chtěl přeměnit svoji říši - Rakousko-Uhersko, ve společný domov středoevropských národů, proto připravoval národnostní a státoprávní reformu uspořádání říše. Neuspěl - odpor nacionalistických maďarských politiků proti reformě Uherska bránil razantnímu přístupu v uherské části monarchie. V rakouské části monarchie bylo téměř nemožné najít kompromis mezi požadavky nacionálně zaměřených politiků německých, českých, polských a ukrajinských (rusínských). V poslední roce války se stalo rozbití Rakouska-Uherska podle požadavku svobodných zednářů v čele s Masarykem a Benešem válečným cílem nepřátelských Dohodových mocností - Francie, Velké Británie, Itálie, USA, Srbska. Císař a král Karel I. v úsilí o přestavbu monarchie přesto nepolevil, ale nyní mohl spoléhat již jen na národy monarchie, že zachovají věrnost císaři a dynastii a postaví se proti rozbití monarchie.

16. října 1918 vyhlašuje nové státoprávní uspořádání rakouské části monarchie a ustanovuje prozatímní orgány národních států, českého, německo-rakouského, jihoslovanského a ukrajinského (rusínského), Polákům přiznává právo připojit se k obnovenému Polsku a Italům v Terstu zaručuje zvláštní statut. Výhrůžka uherské vlády, že zastaví dodávky do rakouské části monarchie neumožnila vyhlásit reformu v uherské části monarchie. Ve věrnosti národů, resp. jejich politiků se zklamal. Ani ti, kteří byli monarchisty a přáli si zachování reformovaného Rakouska-Uherska se neodvážili postavit proti veřejně vyhlášeným cílům vítězů ve válce. Věrnost dynastii zachovali jen Jihoslované, ale jejich politici vydrželi pouze 3 dny, pak i oni akceptovali válečné cíle Dohody.

Rakousko-Uhersko se rozpadalo, císař a král Karel I. odmítl použít vojsko k zabránění rozpadu, znamenalo by to pravděpodobně občanskou válku, a císař nechtěl, aby již tak těžce důsledky světové války postižené národy zažily novou, krutější, občanskou válku. Nakonec, když zjistí, že jeho osoba je překážkou uzavření míru, vzdává se výkonu vládní moci, ne však trůnu a postavení hlavy státu. Ale to stačilo - je donucen odejít do exilu. Trůnu se vzdát nemohl, to bylo v rozporu s jeho svědomím, králem byl z Boží Milosti, ne z milosti parlamentu. A krále z Boží Milosti nemůže právem žádná lidská moc sesadit z trůnu, ten se může trůnu pouze vzdát, a to císař a král Karel I. nikdy neudělal.

Následuje exil ve Švýcarsku. Ani tam císař a král nepřestal usilovat o prospěch svých národů, tj. národů bývalé monarchie. Předkládá projekt Podunajské konfederace, marné. Snaží se v Maďarsku ukončit bílý teror, který byl odpovědí na předchozí rudý teror, když byla potlačena bolševické revoluce a nastolit právní systém. Proto se do Maďarska dvakrát vrací a pokouší se ujmout vlády, Maďarsko je stále království a on korunovaný uherský král. A znovu zrada, ten, kdo ho k tomu vyzval, francouzský ministerský předseda Briand to popírá, kontraadmirál Horthy nedodrží přísahu věrnosti, zradí generál Hedegüs, Karlovo vojsko je při druhém pokusu o převzetí vlády přepadeno v době dohodnutého příměří a poraženo. Císař Karel byl se svou rodinou poslán do vyhnanství na periferii Evropy, na ostrov Madeira.

V doprovodu kapitána křižníku Cardiff vystoupili Karel se Zitou na břeh, kde byli místním obyvatelstvem srdečně uvítáni. Počáteční soucitná sympatie obyvatel se brzy proměnila v jasné nadšení, srdce obyvatel jdou bouřlivě za cizím panovnickým párem. Císař a král jednou poznamenal: "Téměř by se dalo říci: moje vždy věrné město Funchal". Brzy po příjezdu povolil funchalský biskup, aby císařský pár směl uchovávat Tělo Páně.

Císařský pár byl ubytován ve vile Victoria. Problém byl však v tom, že jejich finanční hotovost stačila pouze na několik týdnů pobytu v této vile, patřící k hotelu Palace. Jiné finanční prostředky ani příjmy neměli, jen císařovniny šperky, které však zůstaly ve Švýcarsku.

Britský ministr zahraničí lord Curson se snažil získat pro císařský pár ve vyhnanství apanáž. Vyjednával nejprve s následnickými státy (Československem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem), ty ale odmítly. V případě Československa bylo výslovně upozorněno na to, že tento stát měl velký zisk z konfiskace soukromých habsburských velkostatků a požadovaná částka představuje méně než výnos jednoho z těchto velkostatků. Tehdejší ministerský předseda dr. E. Beneš však odmítl, s kuriózním odůvodněním, že Československo nebude dávat apanáž příslušníku dynastie, která je zodpovědná za Bílou Horu a popravu 27 "českých" pánů. Neuspěl ani u vítězných mocností z 1. svět. války (Francie, Itálie, Velkou Británie a Japonska), které odpověděly vyhýbavě, ani u vlastní vlády.

Navíc děti zůstaly ve Švýcarsku a Karel se Zitou neměli ani tušení, co je čeká. Císařovna Zita chtěla jet za dětmi do Švýcarska, aby je přivezla na Madeiru. Ale Zita byla pro vítězné mocnosti osobou nežádoucí a vyřizování povolení trvalo několik měsíců, takže mohla odcestovat až v lednu 1922. Vánoce na Madeiře byly smutné, bez dětí a s finančními starostmi. hrabě a hraběnka Hunyady, kteří byli zpočátku jediným povoleným císařovým doprovodem museli odcestovat, povolení pobytu jim končilo. Hrabě Hunyady zanechal císaři velkodušný finanční kredit, který on však nikdy nepoužil.

Ale právě v tomto období je patrný duchovní růst císaře a krále Karla I. ke svatosti. Císařovna Zita později vzpomíná: "Bylo nemožné sledovat jeho rychlý postup. Uzavřen do sebe, jak byl vždy, nedával poznat, jaké tiché pokroky skrývá jeho mlčení". Když mu Zita sdělovala, že se šíří pověsti o jeho smrtelné chorobě, k jejímu úžasu nabyla císařova tvář výraz duševního utrpení, když řekl: "blíží se mi to, protože je to tak strašné. Pak pozvedl zrak k mariánskému chrámu Nossa Senhora do Monte a dodal: "Zde bych nechtěl zemřít.", ale brzy na to dodal: "Dobrý Bůh udělá, co chce." Císař měl již delší dobu pocit, že Bůh si od něj přeje oběť jeho života za záchranu jeho národů. Císař, znovu s pohledem, zaměřeným k uvedené svatyni zakončil rozhovor s pevnou rozhodností: "A já to udělám." Císařovna Zita prosila Boha, aby od císaře tuto myšlenku odvrátil, ale císař ji od této doby začal každý den dávat rady, co musí udělat, až tu - snad v krátké době -nebude.

Zita konečně mohla odcestovat za dětmi, i když za přísných omezení. Dne 12. ledna dorazila císařovna Zita do Švýcarska, kde jí byl povolen pobyt pouze v klášterní nemocnici Paracelsus, kde byl operován princ Robert na zánět slepého střeva. Operace proběhla úspěšně a Zita se zde také setkala se svými ostatními 6 dětmi. Zde se také od švýcarského právníka dověděla, že Bruno Steiner, který se měl starat o jejich majetek zmizel i s císařovninými šperky a nikdy se nezjistilo, co se s nimi stalo. Ale císařský pár byl na mizině. Dne 21. ledna 1922 odjela Zita s dětmi na Madeiru, kam připlula 2. února. Světlým okamžikem cesty bylo uvítání ve Španělsku, kde ji uvítal španělský královský pár a jednali s ní jako s císařovnou.

Rodina byla opět pohromadě, arcivévoda Robert přijel po operaci 2. března. Na Madeiru dorazily také další osoby císařova doprovodu, císařova teta arcivévodkyně Marie Terezie, vychovatelka dětí hraběnka Kerssenbrocková, dvorní dáma hraběnka Viktorie Mensdorffová, kuchařka, chůva, sloužící. Později přijel páter Zsambóki, který byl ve vyhnanství kaplanem rodiny. Ale finanční problémy narůstaly, nebylo možné dále platit ubytování ve vile Victoria. Císař proto s povděkem přijal nabídku místního bankéře, který mu nabídl k bezplatnému bydlení vilu Quinta del Monte, letní sídlo v horách. Místo bylo nádherné, ale opravdu jen v létě a vila byla zařízena jen na letní pobyt. V zimních měsících zde bylo sychravé a vlhké počasí s častými mlhami. I když nelze pochybovat o dobrém úmyslu pronajimatele, pro zimní pobyt to nebylo přijatelné sídlo. Císařská rodina se přestěhovala do Quinta del Monte v polovině února.

V jakých poměrech císařská rodina žila, vysvítá nejlépe z dopisu jedné pokojské, který uvádíme: "Přestěhovali jsme se z Funchalu nahoru a zde nebyl skoro žádný nábytek a my jsme museli takřka všechno vypůjčit z hotelu Victoria. V těchto dnech musí opět většina postelí, skříní, všechno prádlo, sklo, vědra a nádoby zpět do hotelu. Mám tu tedy přirozeně mnoho práce. Dole to bylo mnohem pěknější, ale zchudlá Veličenstva už nemají peněz, aby mohla platit hotel, a tu jeden bankéř , který je spolumajitelem celého hotelu na ostrově Madeira, nabídl Veličenstvu zvlášť vilu, což chudé Veličenstvo v obtížné situaci s povděkem přijalo. Nyní, když zde nahoře je příjemně teprve v květnu-červnu, mají dole každý den slunce, a když prší, netrvá to dlouho. Zde nahoře jsme měli teprve tři pěkné dny, jinak prší, je mlha a vlhko. Zde nahoře nemáme elektrické světlo, voda je  jen v prvním poschodí a v kuchyni. Vila by byla krásná, ale máme tu málo místa, i když je tu jen ten nejnutnější personál. Na topení je tu jen zelené dřevo, které ustavičně kouří. Myjeme se jen studenou vodou a mýdlem. Díky, že máme sebou vaničku na praní, která je vystavena venku. Lidé perou jen ve studené vodě, prádlo se nevyvařuje jako u nás, tady ho musí vybílit slunce, které tropicky pálí, ale jen když svítí. Bohužel máme zde málo dní slunce, díváme se se závistí dolů, jak tam ustavičně svítí. Dům je tak vlhký, v celém domě to páchne plísní a všude je cítit kouř. Dopravními prostředky jsou tu jen auta a osli, ale žádný z nich nemůžeme zaplatit. Jezdí sem nahoru také horská dráha, ale ne každý den. Na cestu pěšky by člověk potřeboval celý den. Chudák císař, který jí jen třikrát denně, nemůže mít večer maso, jen zeleninu a moučná jídla, to je nám nejvíce líto. Nám by to bylo jedno, mně nic nechybí, ale jídla tu moc nemáme. Kdybychom věděli alespoň o nějaké osobnosti, která by měla u dohody vliv a dosáhla, aby si Veličenstvo mohlo najmout přiměřenou vilu. Veličenstvu je třeba dávat ustavičnou apanáž, aby měl slušný život, alespoň to nejnutnější. Ale zde na každém kroku chybí všechno. Učitel, který je doktor, bydlí v polorozpadlém zahradním domku s pouhou jednou místností, který byl nouzové opraven. V jiném polorozpadlém domku, který má také jen jednu místnost a byl rozdělen prkennou stěnou, jsou ubytováni dva sluhové se svými ženami.  Co je nejstrašnější, Její Veličenstvo bude v květnu rodit a není možné sehnat ani lékaře, ani porodní bábu. Jsem z toho celá zoufalá. Píši o tom bez vědomí Jeho Veličenstva, ale nemohu to připustit, že zde ty dva nevinné lidi nechali na dlouhý čas ve zcela nevhodném domě. Je třeba vznést protest! Jejich Veličenstva se nebudou bránit a dají se zavřít beze slova do sklepa o chlebě a vodě, když to po nich budou chtít. V naší domácí kapli je na stěně silná houba. V žádné místnosti by se nedalo vydržet, kdyby se stále netopilo. Pomáháme samozřejmě všichni společně, abychom tomu zlu odpomohli. Někdy bychom to už chtěli vzdát, ale když vidíme, jak trpělivé Veličenstva všechno snášejí, pak pracujeme opět dále. Jeho Veličenstvo má již několik týdnů katar s kašlem. Také arcikníže Ludvík leží nachlazený v posteli. Krav je mnoho, ale všechny tuberkulózní, mléko se musí dobře převařit …"

Dne 9. března podnikl císař a král Karel I. procházku se svými dětmi, korunním princem Ottou a arcivévodkyní Adélou procházku do Funchalu, aby nakoupili nějaké hračky pro arcivévodu Karla Ludvíka, jehož narozeniny byly příští den. Dole ve městě bylo velké horko a při zpáteční cestě chladnou, zamlženou krajinou císař prochladl. Příští den se slavily narozeniny arcivévody Karla Ludvíka, 14. března vyšel císař Karel I. naposledy z domu, aby vykonal nějaké nákupy, po návratu dostal zimnici, přišli záchvaty kašle a dušnost. Na svátek sv. Josefa, 19. března byla sloužena mše sv. na přenosném oltáři u Karlovi postele, aby se jí mohl zúčastnit. Císař zpočátku nechtěl zavolat lékaře, aby nezhoršil finanční situaci. Teprve 21. března dovolil, aby ho navštívil lékař, který zjistil zápal plic. To byla před vynálezem antibiotik těžká a často smrtelná choroba. Následující den přijal poslední návštěvu, hraběte Josefa Károlyiho, bratra maďarského revolucionáře, Mihály Károlyiho. Dne 23. března ho rodina přemístila z jeho těsného pokoje v 1. poschodí do prostornějšího a slunnějšího v přízemí, který dosud obývala arcivévodkyně Marie Terezie, 25. března stoupla horečka na 400C.

Následující den, 26 března se sloužila mše sv. ve vedlejším salonu při otevřených dveřích, aby císař slyšel. Při této mši sv., přesto, že ke sv. přijímání měla jit pouze hraběnka Mensdorffová, proměnil páter Zsambóki o jednu hostii více. Přání přijmout Tělo Páně projevil císař. Původně nechtěl ke sv. přijímání přistoupit, protože v noci pojedl nějaký moučník, ale když slyšel Confiteor (tj. vyznání hříchů), bylo mu, jako by u něj stál Spasitela řekl: "Bude sv. přijímání" a když nechtěl hned pochopit, jako by opakoval: "Rychle, musíš přistoupit ke sv. přijímání." nebo "Chci abys přijímal. Nejsou již žádné překážky."

Protože horečka stále trvala, byly císaři aplikovány velmi bolestivé terpentýnové injekce, ale přinášely jen dočasný pokles teploty. Přes vysoké teploty se císař stále zajímal o své děti, dělalo mu radost, když slyšel, jak si venku hrají a zajímal se o zdravotní stav nemocných dětí, arcivévodů Felixe a Karla Ludvíka. Ve Funchalu se konalo, jako každoročně, na čtvrtou postní neděli, procesí do kostela na hoře ke cti ukřižovaného Spasitele. Účast byla toho roku (1922) obětována "za uzdravení dobrého krále Karla" a po procesí přišlo mnoho lidí k vile, aby se zeptali na jeho zdraví.

Dne 27. března se  zdravotní stav císaře a krále Karla zhoršil, v noci měl velkou dušnost a kašel, musel mu být podán kyslík. Císař poprvé z horečky blouznil. Lékaři konstatovali oboustranný zápal plic a začali aplikovat kodeinové a kafrové injekce. Večer, okolo 10. hod. přijal císař svátost pomazání nemocných. Před jejím přijetím a sv. přijímáním vykonal životní zpověď a po ní hlasitě a slavnostně prohlásil: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně." Po přijetí svátosti pomazání nemocných se mu v 11 hodin večer poněkud ulevilo. Tuto noc císařovna Zita, která dosud Karla ošetřovala sama, poprvé dovolila, aby ji hraběnka Mensdorffová vystřídala v nočním bdění u císařova lůžka. Noční bdění bylo i fyziky namáhavé, protože nemocnému bylo nutné často pomáhat při změně polohy kvůli dušnosti a kašli. Odpoledne 28. března císař z horečky opět blouznil. Tyto chvíle odhalují jeho zájmy a skryté myšlenky. Kroužily kolem dětí, vlasti, armády. Byly to vídeňské děti, kterým chtěl opatřit mléko, sháněl doušek pro umírajícího českého vojáka v lazaretu a stále znovu ho trápilo vyklizení Sedmihradska před Rumunským vpádem, o které válčil s hrabětem Tiszou.

Je podivuhodné, jak i ve vysokých horečkách přecházel bez problémů z jednoho jazyka do druhého. S lékaři mluvil francouzsky, s páterem Zsambókim maďarsky, s hraběnkou Mensdorffovou až do posledních hodin česky. Nechtěl si stěžovat na své utrpení v nemoci, manželce jednou v noci řekl: "Slíbil jsem Bohu, že dokud budu nemocný, přenechám se zcela v péči ošetřujících, aby zbytečně nehnuli ani prstem". jest-li chce napít, odpověděl: "Jen jest-li kvůli tomu nebudeš muset vstávat a unavovat se" . Když se císařovna hned zvedla a dala mu pít, reagoval na to slovy: "Jak stále kolísám mezi svým egoismem a láskou k tobě." Doušek vody nazýval svým egoismem! Jeho trpělivost a ohleduplnost byly skutečně obdivuhodné. Když v pátek 31. března potřeboval vyplivnout, ptal se nejdříve: "Děti jsou tu?" Císařovna na to odpovídá: "Ne, nejsou tu." Císař na to: Slyšel jsem něco o paravánu" Císařovna: "Ne, naše děti tu nejsou." A opět císař: "Nemyslím jenom naše, nechci žádnému dítěti udělat bolest."

Když odpoledne císařovna mluvila o tom, jak je těžké být stále trpělivý a nikdy nereptat, odpovídá: Reptat? Když člověk zná Boží vůli, všechno je dobré." A po chvíli: "Chci nyní říct zcela jasně: Všechno moje úsilí je stále ve všech věcech poznávat Boží vůli a plnit ji, a to co nejdokonaleji. Jen nereptat." Císařovna převzala ten večer za císaře všechny jeho modlitby, aby se nemocný nemusel namáhat. Zpozorovala však, že nemocný přesto pohybuje rty a prosila ho, aby se pokusil spát, ona se skutečně modlí místo něho. Císař ji ujistil: "Já se modlím jen za to, aby se zabránilo schismatu v Čechách." "I za to jsem se modlila.", odpověděla císařovna. "Dobře, ale jen jednou. Já se během dne modlím o tuto věc často. Nemohu na to myslet dostatečně. A na další záležitosti." I za ty jsem se modlila." - odpověděla. Císař s úsměvem: "Ty vůbec nevíš, kolik se kromě toho modlím." Císařovna odpovídá: "I o to jsem se postarala. Modlila jsem se za všechno, o co zvláště modlíš. Dobrý Bůh ví přesně, za co to je, i když já to nevím." Císař s úsměvem přikývl.

V sobotu, 1. dubna 1922 se císaři a králi Karlu I. přitížilo. Ráno mu páter Zsamboki dal požehnání a předal mu papežské požehnání. Okolo 7. hodiny přišli lékaři a konstatovali, že císaři zbývají ještě 2 hodiny života. Při ranní úpravě lůžka děkuje hraběnce Mensdorffové a přitom říká: Musím děkovat. Dosud jsem dost neděkoval." Pak se zvedne a zcela jasným hlasem říká: "Prohlašuji že listopadový manifest je neplatný, protože byl vynucený. Žádný člověk mi nemůže vzít, že jsem korunovaným králem Uher." Okolo 9. hodiny se jeho stav zhoršil. Císař přijal sv. přijímání. Pak požádal císařovnu: "Chci si u tebe odpočinout, pojď, posaď se u mě. Nyní jsem se modlil dost, už nemohu, chci domů, …". Císařovna si sedla na postel a císař položil hlavu na její levé rameno. V 10 hodin řekl císař velice zřetelně a jasným hlasem: "Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly." Císařovna ho prosí: "Pros naléhavě Boha, aby tě uzdravil." Císař sepjal ruce a modlil se: Prosím, milý Spasiteli, je-li to Tvá vůle, uzdrav mě opět." Po této modlitbě se vnitřně zachvěl. Pak zvedl pod pokrývkou ruce k Nejsvětější svátosti a zašeptal: "Milý Spasiteli, prosím." A začal úkon kajícnosti: "Ó můj Bože, lituji z celého srdce všech svých hříchů a nedokonalostí, protože jsem tě jimi, můj Bože, urážel, nelíbil se ti." Předsevzetí nepřipojil, po chvíli pokračoval: Milý Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka …Jak to jde dál? Rudolfa, Lotti, a to zcela maličké. Chraň je na těle, na duši, dej jim raději zemřít, než aby se dopustili smrtelného hříchu. Amen!" O něco později bylo slyšet, že říká: "Ježíši, Ježíši, Ježíši, přijď!" Poslední slova, která císař Karel Zitě zašeptal, byla: "Miluji tě nesmírně." Pak se modlil: "Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tobě umírám, milý Ježíši, přijď!" Pak požádal ještě jednou o sv. přijímání a páter Zsamboki mu je podal. Pak zavolal: "Otto!" Chtěl korunního prince ještě jednou vidět. Než Otto přišel, začal se modlit. "Ave Maria, gratia plena …", ale císařovna prosila: "Nemodli se, Spasitel je zde a drží tě ve své náruči. Odevzdej se mu zcela." - "Ano, v náručí Spasitele. A s tebou. Ty a milé děti." Kyslík došel právě v okamžiku, když korunní princ Otto vešel, císař jeho příchod nevnímal. Asi 10 minut před smrtí obrátil hlavu a řekl: "Já už nemohu." Císařovna ho posiluje: "Milý Spasitel přichází a odvede si tě." Císař a král Karel I. s rozjasněnou tváří opakoval: "Staň se vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď! Ano - ano. Můj Ježíši, jak chceš…. Ježíši." Znělo to jako rozhovor.

Císař a král Karel I. odešel k Bohu v pověsti svatosti v sobotu, 1. dubna 1922, ve 12 hodin, 23 minut, zaopatřen svátostmi umírajících a se jménem Ježíš na rtech. U lůžka byla císařovna Zita, která jej po celou nemoc obětavě ošetřovala, korunní princ Otto a další osoby.

Císař a král zažil za svého života nejen zradu, nevděk a ponížení, ale i lásku. Byla to v prvé řadě láska jeho manželky Zity a dětí. Ale dokázal si získat srdce lidí, srdce českého lidu získal během své předválečné vojenské služby v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi, jako frontový velitel získal srdce rakousko-uherských vojáků všech národů, lidé mu otevřeli svá srdce ve švýcarském exilu i na Madeiře. Dne 5.dubna se konal pohřeb. Vše bylo chudé. Jednoduchou rakev, zahalenou ve staré rakousko-uherské vlajce táhlo na nízkém dvoukoláku několik mužů, za rakví kráčela císařovna Zita, za ní 3 nejstarší děti, a pak dlouhý průvod - obyvatelé Funchalu a celé Madeiry přišli, aby se rozloučili s mrtvým. Chudý pohřeb chudého muže, ale množství v srdci truchlících nad cizím, milovaným vladařem mu dodávalo důstojenství pohřbu Jeho Veličenstva.

Monarchisté, přesněji řečeno legitimisté se k hlásili k mrtvému císaři jako k mučedníkovi, který zahynul v boji s démony moderní doby - nacionalismem, fanatismem, mocichtivostí, egocentrickým materialismem, jako k bojovníkovi za spravedlivý mír, za smíření národů, představiteli nadnárodní státní organizace v protikladu proti patologickému nacionalismu (nacismu).

V roce 1923 navrhl Wilhelm Miklas, pozdější rakouský president, že by Karel jakožto mírotvorce a mučedník měl být prohlášen za blahoslaveného. Tento požadavek byl několikrát opakován a v roce 1949 byl zahájen proces blahořečení. Od počátku 50. let 20. stol. existuje Modlitební liga císaře Karla pro mír mezi národy, která rovněž usilovala o jeho blahořečení. V 60. letech 20. stol. došlo k požadovanému zázraku, ale proces se táhl až do 3. října 2004, kdy byl císař a král Karel I. prohlášen za blahoslaveného s oficiálním titulem Karel z Domu Rakouského, císař a král. V liturgickém kalendáři byla jeho památka stanovena na 21. října.

Karlovi Habsburskému je jistě možné vyčítat některé drobné politické chyby, nelze však pochybovat o jeho upřímnosti a charakterové čistotě. V době I. světové války byl jedním z nemnoha státníků, toužících po co nejrychlejším uzavření míru, a to i za cenu nepříjemných ústupků. Jeho současníci jej hodnotili jako zbožného, srdečného a laskavého člověka. Když se za války všude v habsburské monarchii začal projevovat silný nedostatek potravin, přizpůsobil se Karel těmto okolnostem, takže on i jeho rodina nadále žili jen z válečných přídělů. Přestože rok 1918 pro něj osobně znamenal ztrátu trůnu, nechal 31. prosince sloužit slavnostní Te Deum za vše, co tento rok přinesl, a na vznesené námitky odpověděl slovy: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré, nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.“

Jeho snahy byly za života neúspěšné, nepodařilo se mu ukončit válku a uzavřít mír, záměr přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěl a v dané historické situaci snad ani uspět nemohl. Přesto si zaslouží úcty. Kdyby jeho snahy uspěly, možná by se střední Evropa vyhnula nacismu, kde proti agresivitě nacistického Německa stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Možná nemuselo dojít ani ke 2. světové válce a průniku komunismu do střední Evropy. Je třeba hodnotit to, co platí, úmysl a dobrou vůli.

Bl. Karel z Domu Rakouského, císař a král je však nesporně příkladem člověka čestného, vždy usilujícího o dobro, může být příkladem dnešním politikům, ale i manželům a otcům, každému čestnému člověku.

Český národ získal dalšího nebeského patrona, který myslel na blaho českého národa za svého života a jistě bude ochoten přijímat modlitby a prosby ze všech zemí někdejší Koruny české, Čech, Moravy, Slezska a orodovat za český národ u Boha. Je však třeba se k bl. Karlu z Domu Rakouského modlit a jeho úctu šířit. O to všechny prosíme.

Soukromě můžeme prosit např. těmito slovy: Blahoslavený Karle z Domu Rakouského, náš císaři a králi, modlil ses ve vyhnanství do své smrti za český národ, aby v něm nedošlo k náboženskému rozkolu. Prosíme Tě, přimlouvej se nyní před tváří Boží za český národ, aby Bůh osvítil rozum a srdce Čechů svým Svatým Duchem, aby byl zastaven hrozný odpad od Boha a Církve, aby se český národ vrátil ke Kristu a jeho Církvi a přijal svého zákonného krále. Amen.

J. Pejřimovský,  P. Košťál, redakčně pozměněno a kráceno.

Rytířstvo Neposkvrněné.

Anneliese Michelová - zamilovaná dívka posedlá samotným Luciferem.

Ráno 1. července roku 1976 je hezká černovlasá dívka nalezena mrtvá ve své vlastní posteli. Její zmasakrované tělo, poraněný obličej a vytlučené zuby svědčí o strašném utrpení. Rozpálená média, veřejný proces a rozsudek: vinen je kněz, exorcista... Jak mimořádná byla tato německá studentka z Klingenbergu, ze které byl za života vymítán ďábel a po smrti byla mnohými považována za svatou?

Anneliese Michel – tak znělo pravé jméno dívky, o jejímž dramatickém příběhu vypráví film s názvem The Exorcism of Emily Rose. Doslovný překlad by zněl „Exorcismus Emily Roseové", ale v Českých zemích byl promítán a distribuován pod názvem V moci ďábla. Tento film natočený v roce 2005 vzbudil značný zájem. Pokud zadáte jeho název v angličtině do internetového vyhledávače google.com, dostanete asi milion nalezených stran, kde se o něm píše – včetně řady ukázek z tohoto filmu například na serveru youtube.com. Scénář filmu byl napsán na motivy skutečného otřesného příběhu posedlé dívky, který byl odborně zdokumentován profesorkou Felicitas D. Goodmanovou, kulturní antropoložkou a religionistkou, v knize The Exorcism of Anneliese Michel („Exorcismus Anneliese Michel").

Samotné téma posedlosti a existence satana vůbec budí nemalý zájem a emoce. Taková témata rozviřuje tento film, jestliže hlasitě vyslovuje to, co mnozí diváci skrývají, a sice zásadní otázku: existuje onen jiný, neviditelný duchovní svět, anebo ne? Filmový prokurátor tvrdí, že ví, že zlí duchové neexistují. Ačkoli se považuje za praktikujícího křesťana, během soudního zasedání přikazuje zvýšeným hlasem přísedícím, aby „nevěřili" v to všechno, co kněz říká o satanově krutosti. Advokátka – obhájkyně, ačkoli se prohlašuje za agnostika, přistupuje k těmto dramatickým událostem bez předsudků. Jak se stále víc do věcí noří, začíná vnímat jejich nadpřirozený charakter a navíc dostává čitelná znamení, týkající se existence neviditelné skutečnosti.

Během procesu paní advokátka deklaruje svoji otevřenost vůči možnosti existence duchovního světa a činí z toho podstatný argument obhajování obžalovaného kněze. A sám kněz nemá nejmenší obtíže s vírou v působení zlého ducha od doby, kdy proti němu stanul tváří v tvář v dramatickém duchovním boji o dívčino osvobození. Závěr filmu a v něm vynesený rozsudek je značně rozpolcený: kněz je shledán vinným ze smrti dívky, ale trest byl dle rozhodnutí soudu stanoven ve výši vazby, odchází tedy od soudu jako volný.
Film přináší zvlášť důležité poselství, jež bylo nejvíc zdůrazněno v poslední scéně: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy." (Flp 2,12)



Od filmu přejděme k autentickým událostem. Anneliese byla jednou ze čtyř dcer manželů Michelových, velmi dobrých a zbožných lidí, kteří bydleli v německém v Klingenbergu. I když byla Anneliese od dětství drobná a náchylná k nemocem, „byla celkem normální", vzpomínají její spolužačky; „uměla být veselá a s ostatními blbnout a žertovat". První příznaky mimořádných záchvatových stavů se objevily krátce před šestnáctými narozeninami, tedy na podzim roku 1968, kdy ve škole bez zjevné příčiny upadla do bezvědomí a následující noc si za silných svalových křečí prokousla jazyk. Jak později uvedla, pociťovala během tohoto záchvatu jakousi cizí sílu, která se ji pokoušela přitisknout k posteli. Podle svědectví jedné z Anneliesiných spolužaček se nemohla po této hrůzyplné noci hýbat. Cítila se jako stažená nějakou obrovskou silou, která jí nedovolovala dýchat. Marná snaha volání o pomoc, promočená postel, strach...

 Další podobný záchvat se dostavil v srpnu 1969. Tehdy již rodinný lékař navrhl podrobné neurologické vyšetření s podezřením na epilepsii, ale i když všechny provedené testy včetně EEG byly negativní, vyšetření bylo uzavřeno jako epileptické onemocnění typu grand mál. Prodělaný záchvat byl označen za cerebrální křeče nočního typu. Po tomto vyšetření bylo Anneliese nasazeno antiepileptikum Centropil, a i když medikace byla pro neúčinnost opakovaně měněna, léky tohoto typu (antiepileptika - antikonvulziva) užívala Anneliese až do své smrti v roce 1976.

Na přelomu roku 1969 a 1970 prodělala Anneliese zánět plic a pohrudnice, které byly posléze diagnostikovány jako tuberkulozní infekce. Během ozdravného pobytu v plicním sanatoriu v Mittelbergu prodělala třetí záchvat bezvědomí. Její kamarádky tam s hrůzou pozorovaly, jak náhle její modré oči zčernaly, změnily se jí ruce a zachvacovaly ji podivné křeče. Následné neurologické vyšetření opět neobjevilo žádnou patologii. Ještě během pobytu v Mittelbergu zažila Anneliese svoji první vizi, která byla spíše mimořádně působivou imaginací, než halucinací, a jejím obsahem byla obrovská šklebící se tlama ďábla („riesige teuflische Fratze"). Tato vize se opakovaně vracela a Anneliese se postupně propadala do apatie a deprese.

I když ztratila jeden školní rok, schopná a pracovitá dívka udělala maturitu a připravovala se na studium na vysoké pedagogické škole. Když v roce 1973 začala studovat na Vyšší pedagogické škole, zmínila se o svých vizích školnímu lékaři, ale jeho reakce ji přiměla napříště o těchto věcech pomlčet.

Jako mladá studentka si stěžuje mamince: „Něco v mém pokoji šramotí." Matka ji poslala na ušní vyšetření, ale odborný lékař neshledal žádné poškození sluchu. Skutečný problém se ale objevil, když i ostatní v domě začali slyšet ťukání někde pod podlahou, ve stropě nebo ve skříni. Když se vyděšení šli modlit před sošku Panny Marie, Anneliesina tvář se různě křivila a z jejích černých očí sršela děsivá nenávist. Rodinná modlitba, častá eucharistie a večerní růženec přinášely stále menší úlevu dívce, která se duchovně i tělesně cítila den ze dne hůř a stěžovala si na obtěžující jevy.

Poslední z nejtěžších záchvatů prodělala v červnu 1972. Výsledky EEG vyšetření byly i tentokrát negativní. Anneliese si začala stěžovat na protivný zápach, který nikdo v jejím okolí necítil, imaginativní vize se dostavovaly stále častěji a Anneliese začala ještě intenzívněji hledat pomoc v modlitbě a duchovním životě. Když však s otcem navštívila mariánské poutní místo v San Damianu v Itálii, nebyla schopna podívat se na obrazy Krista ani vstoupit do poutní kaple. Dokonce fyzicky napadla ženu, která se o kapli starala.

„Tak hrozný strach..." svěřuje se svému duchovnímu důvěrníkovi a budoucímu exorcistovi P. Arnoldu Renzovi. „To je takový děs, že si myslíte, že už jste v samotném pekle, že jste tak opuštěný, jako nikdo na světě... Představuji si pak, otče Arnolde, že takhle bylo na Olivové hoře..., jen ještě nepředstavitelně hůř, protože On na sebe přece vzal hříchy celého světa." Až k únavě a vyčerpání se násobí návštěvy u různých lékařů. Na usilovné prosby rodičů i otce Arnolda se u nich doma objevují i znalci z duchovní oblasti, odborníci na posedlost. Jeden z nich si poznamenal následující slova: „Anneliese byla milá dívka a pocházela z hluboce náboženského domu. Stěžovala si: ‚Cítím, že nemám vlastní ´já´.' Pak řekla, že čas od času vidí ďábelské obličeje, které nebyla sto blíže popsat... V určitých časových odstupech od sebe hrubě odhazovala posvěcené předměty... V místnostech kolem sebe šířila zápach spáleniny a hnoje."

Současně studovala, a to s úspěchem. Nápadná byla její veselost, nevyhýbala se kamarádství a chovala se tak, jako se chová mladá zamilovaná dívka, vzpomíná kolegyně ze školy. Tehdy už chodila s Petrem, o němž věděla, že k ní chová hluboké city. I když od něj neodcházela, přesto si myslela, že kvůli svým osobním problémům se nemá angažovat v hlubším vztahu s ním. Petr však byl neústupný. Těšil ji i sebe, že se nakonec najde lékař, který odhalí skutečný pramen podivných obtíží. Neopustil ji do konce jejího života, neodradilo ho ani to, když – jak sám vzpomíná – se na něj dívala s pohledem plným nenávisti a řičela zvířecím rykem. Jak plynuly měsíce, chování Anneliese bylo stále obludnější: skákala po zdech, pila z podlahy svoji moč, dávala hlavu do klozetové mísy, škrábala a kousala stěny a přitom si vyrážela zuby; nahá se válela po štěrku nebo také namáčela ve vodě. Měla neuvěřitelnou fyzickou sílu: když ji chtěla sestra chytit, mrštila s ní o zem jako s hračkou. Téměř nespala, a když ulehla, vypadala jako mrtvá. Kvůli napětí krčních svalů nemohla dívka ani pít a dokonce ani dýchat. Náhle se uklidňovala a vracela do rovnováhy, několik hodin se modlila, učila se, hrála na klavír...

Manželé Michelovi ve své bezradnosti napsali dopis biskupovi s prosbou o exorcismus jejich dcery. Duchovní, kteří navštěvovali jejich dům, neměli pochybnosti, že se jedná o posedlost. Radil jim i P. Adolf Rodewyk SJ, který již během druhé světové války vykonával exorcismus jedné ošetřovatelce v nemocnici. Během mnoha let práce s touto problematikou analyzoval stovky případů posedlých lidí. Osobní kontakt s Anneliese v jejím vlastním domě ho přesvědčil, že jde právě o tu nejhorší posedlost...

V té době se s Anneliese seznámil také další kněz, Ernst Alt, který se s ní začal pravidelně modlit. Doporučil nové neurologické vyšetření, a protože bylo stejně jako předchozí negativní, požádal místního biskupa o svolení k provedení exorcismu podle pravidel Rituale Romanum. Pro velké biskupovo váhání dosáhl Ernst Alt souhlasu za vydatné podpory patera Rodewika až v záři 1975.

Mezi tím se stav Anneliese prudce zhoršil. Objevilo se u ní dočasné ochrnutí, procházela řadou křečovitých záchvatů trvajících až půl hodiny, během nich propadala zuřivosti a napadala osoby ve svém okolí nebo ničila věci kolem sebe, zejména pokud připomínaly Ježíše nebo svaté. Téměř přestala spát (spala pouze jednu hodinu denně), záchvaty hyperaktivity se projevovaly skákáním do vzduchu a pádem na kolena, dokud se jí nerozedřela a zcela neotekla, několik hodin trvajícím neartikulovaným křikem, voláním jména Ježíš s prosbami o pomoc a smilování. Začala si stěžovat na návaly horka, občas zoufale volala, že má pocit, že hoří a v takových chvílích ze sebe strhávala šaty, koupala se ve studené vodě, vrhala se ve sklepě na hromady uhlí nebo se obličejem máčela v záchodové míse.


Würzburgský biskup Josef Stangl pověřil provedením exorcismu kněze Arnolda Renze, kterému při exorcismu pomáhal P. Ernst Alt. První exorcismus se konal 24. září 1975. Zápisky P. Arnolda Renze z prvního exorcismu dávají určitou představu o boji, který začal: „Nejsilněji Anneliese či démoni reagují na svěcenou vodu. [Posedlá] začíná výt a zmítat se. Drží ji tři muži: pan Hein, Petr a její otec. Anneliese se snaží kousat nalevo i napravo, kope nohama směrem ke mně. Občas vyje, zvlášť u svěcené vody. Někdy vyje jako pes. Opakuje: ‚Skončete s tím hovnem! Ty zasranej kněžoure, ty špinavá svině!' Kleteb a nadávek je mnohem víc, odpusťme si je však..."

Exorcistou jmenuje diecézní biskup v dané problematice vzdělaného a současně bezúhonného kněze, který žije vzorným kněžským životem. Tato bezúhonnost je nutná proto, že ďábel se neštítí použít na svou obranu proti exorcistovi jakékoliv prostředky. Když nemá, co by použil, tak jen hrubě a sprostě kleje a nadává.
Exorcismus je slavnostní modlitba, ve které církev mocí své autority jménem Ježíše Krista veřejně přikazuje zlým duchům, aby odešli z posedlého člověka. Na výslovné Anneliesino dovolení otec Arnold nahrával na magnetofon průběh exorcismů, kterých bylo dohromady několik desítek. Část tohoto materiálu přepsala profesorka Felicitas D. Goodmanová do své knihy o Anneliese Michel. Když kněz za doprovodu Anneliesiných nejbližších přinutil démony, aby opustili tělo trápené dívky, přikazuje jim přitom slovy, která předepisuje tzv. Rituale romanum, i slovy z Písma svatého či vzývaje svatá jména, rozléhal se nepopsatelný křik, vrčení a skřeky. Sice se strašlivým vztekem, nicméně odpovídali duchovním na otázky.

Otec Arnold chce v jednu chvíli zanotovat mariánskou píseň. Ale nemůže, protože vybuchne šílený a dosud neslyšený ryk. Ďábel dáví, jako by měl okamžitě vyzvrátit vnitřnosti a křičí: „Ona přichází! Ona přichází! Velká Paní!" Když profesorka Goodmanová slyšela tento úryvek z magnetofonového pásku, zažila šok. Jako poznámku ve své knize zapsala: „To, co je slyšet, je tak děsivé a tak sugestivní, že jsem musela vypnout magnetofon, abych se uklidnila a překonala mdloby, které jsem ovládla jen stěží". [Pozn. red.: Část těchto zvukových nahrávek z průběhu exorcismu je součástí dokumentárních filmů natočených Polskou televizí a německou Helge Cramer Filmproduktion, které bylo možno v době vydání tohoto čísla shlédnout v původním znění i na www.youtube.com – stačí zde zadat klíčové slovo Anneliese Michel.]

Exorcismus z 30. prosince 1975 začal stejně jako mnohé jiné. Leč naráz se rozlehl křik démonů: „Neodejdeme, protože Ten to nedovoluje!" Jaký je Boží záměr s těmito událostmi? Po vykonání mnoha exorcismů nad nebohou dívkou se Anneliesin stav začal subjektivně zlepšovat, od října 1975 se jí několikrát zjevila Panna Maria. Matka Boží jí ve svém zjevení předestřela dvě možné cesty, které se před Anneliese otevírají. Buď bude svého utrpení zbavena, nebo bude svou posedlost z Božího dopuštění ještě nějaký čas snášet, aby svým utrpením pomohla ke spáse mnoha hříšníkům a pro celý svět byla mementem, že Satan a peklo jsou neoddiskutovatelnou skutečností. Anneliese si ve své dobrotě a lásce vybrala druhou možnost. Od této doby prožila ještě mnoho zlých věcí, projevy její posedlosti časem pomalu ustupovaly, přestala upadat do transu a v únoru konečně zmizely vize všeho druhu - ať příjemné či nepříjemné. Její fyzický stav se však nadále zhoršoval, prudce ztrácela na váze, nepřijímala potravu, odmítala lékaře a zemřela 1. června 1976. Podle pitevního nálezu nastala smrt v důsledku podvýživy.

Teprve smrt přinesla konečné osvobození. „Den před smrtí," vzpomíná otec Arnold, „najednou během exorcismu řekla: Prosím o rozhřešení! To bylo její poslední slovo, které mi řekla." O půlnoci duchovní démonům přikázal, aby se utišili a dovolili dívce usnout. Anneliese si lehla a klidně usnula, aby se už nikdy neprobudila. Zemřela vyčerpáním.

Po několika letech Dr. Theo Weber-Arma prostudoval lékařské zprávy a objevil fakta, která byla zamlčena v hlavním procesu s exorcisty. Z odhalení tohoto švýcarského oborníka vyplývá, že Anneliese Michel se třikrát podrobila vyšetření EEG. Pokaždé u ní byla vyloučena epilepsie, přesto však jí byly mnoho let podávány mimo jiné zentropil a tegretol, antiepileptické léky s vedlejšími účinky, které ničí organismus. Lékař nepochybuje, že vysoká koncentrace těchto medikamentů a jejich mnohaleté užívání musely jednou Anneliesin organismus dovést k vyčerpání a smrti. Za chybnou diagnózu i léčení měli, podle jeho názoru, zodpovědnost konkrétní lékaři, ale nebyli k ní nikdy povoláni.

Proč byla Anneliese Michel posedlá zlými duchy? Posedlost se týká člověka, který se otevřel působení satana satanistickými pakty, praktikováním magie, spiritismu, bioenergoterapií či jinými formami okultismu. U Anneliese nebylo možné najít ani stopy něčeho takového. S prodlužující se modlitbou nad dívkou a tajemného odporu zlých duchů došel otec Arnold k následujícímu závěru: „Zdá se mi být odůvodněné, že se zde jedná o případ posedlosti jako zástupného pokání. V různých rozhovorech, které jsem s ní v té době měl, mi dávala na srozuměnou, že znovu bude hodně těžko. Strašně se toho bála a byla proto smutná. Ale myslela, že to musí přijít. V případě posedlosti jako pokání je úloha exorcisty velmi namáhavá, poněvadž vůbec není snadné pochopit smysl pokání. Jediná útěcha, jakou člověk jako nezasvěcená osoba má, je to, že hrozným utrpením je zachráněno mnoho duší."

Nebyla interpretace tohoto druhu projevem bezmocnosti kněze v boji se zlým duchem? Proč soudil, že Anneliese trpěla ona ďábelská muka nikoliv pro vlastní hříchy, ale pro cizí? Tyto pochybnosti by byly odůvodněné, kdyby po sobě dívka nebyla zanechala osobní poznámky a nahrávky toho, co sdělila svému duchovnímu vůdci. Z těchto dokumentů vyplývá, že Anneliese si jasně a zřetelně uvědomovala to, že její strašlivý zápas se silami zla a všechno utrpení a pokoření z toho plynoucí pomáhá druhým lidem dosáhnout spásy.

Ano, zdá se to divné a nepochopitelné dnešnímu člověku, vychovanému v individualistickém duchu. Je však možné svádět duchovní boj se satanem za druhého člověka a pro jeho dobro? Od samého počátku – od zápasu a vítězství Krista na kříži – křesťanství odpovídá, že ano. Spolu s jediným Spasitelem a díky Jeho jedinému vítězství nad satanem vedeme duchovní boj s neviditelným světem padlých andělů: osobních bytostí, inteligentních, zcela zlých a nepřátelských Bohu i člověku. Nezávisle na protestech lidí s údajně „dobrými úmysly" patří tato pravda integrálně do věrouky a hlásání katolické církve od dob prvních apoštolů. Bohužel je fakt, že v době, ve které Anneliese Michel žila, dokonce i někteří katoličtí teologové otevřeně hlásali jiné názory, než je učení církve. To, že někteří teologové zredukovali démonickou posedlost na čistě přirozené duševní poruchy, přispělo ve velké míře k odmítnutí exorcistické praxe. V Německu řadu let nebyli oficiálně ustanovení kněží exorcisté. Naproti tomu zájem o okultismus v rozmanitých podobách včetně satanismu se tam rozšiřoval...

Tato nepochopená dívka, kterou považovali za duševně nemocnou, měla účast na utrpení samotného Ježíše (srov. Kol 1,24). Výlučně pro toto sjednocení s Ukřižovaným mělo její utrpení spásonosný charakter: spásonosný nejen pro ni samu, ale i pro druhé lidi. Co víc: sám Kristus v ní přece trpěl – takový je totiž význam stigmat, které u Anneliese viděla řada lidí. Díky hlubokému vztahu s Ježíšem získává spásonosný rozměr i to, jak několik démonů bylo drženo na uzdě v jejím těle: jedná se totiž o vítězný boj nad ďáblem v církvi, jež je Kristovým mystickým tělem. A když v jednom údu církve dochází k překonání nepřátel spásy, mají z toho užitek i ostatní údy, jako je tomu u živého organismu. Toto obzvlášť obtížné povolání provázejí také mimořádné milosti, které Anneliese od Spasitele dostala. A sice obdržela od Něho poučení, se kterým – k lepšímu rozlišování jejích satanských nápadů – seznámila svého duchovního vůdce. U data 24. října 1975 zapsala následující Ježíšova slova: „Tvé utrpení, tvůj smutek a nedostatek útěchy mi slouží k tomu, abych zachránil jiné duše."

Rytířstvo Neposkvrněné.

Sv. Benedikt Josef Labre - tulák a bezdomovec, vykopnutý z kláštera.

Narodil se 26.3. 1748 v Amettes v jižní Francii. Pochází z francouzské diecéze Boulogne a farnosti sv. Sulpicia v Amettes. Jeho otec se jmenoval Jan a matka Anna Barbe Grandisiere. Později mu přibylo 14 sourozenců. Rodiče měli malé rolnické hospodářství a obchod s galanterií. Žili skromně a děti vychovávali v lásce a zbožnosti. Benedikt navštěvoval farní školu, v níž pan farář učil základním poznatkům o světě a o životě. Strýc a křestní kmotr Benedikta, František Josef Labre, byl farářem v Erinu a u něj se Benedikt od 12ti let vzdělával. Přijal tam první sv. přijímání a pak i biřmování. V té době velmi usiloval o pěstování ctností i o asketický život, snažíce se o velké umrtvování. Naučil se přijímat pokoření a pomáhat chudým, kterým v zimě nosil potraviny.

Již od dětství působil jak na své rodiče, tak na své učitele jako poněkud zvláštní hoch. Protože již v útlém věku projevoval sklon ke zbožným skutkům a cvičením, rodina se shodla, že by se měl stát knězem. K tomuto povolání se ovšem u Benedikta projevila zcela jasná neschopnost. Všechny pokusy jej vyučovat skončily neúspěchem. Tím mu byla uzavřena cesta ke kněžství. Pak se Benedikt s nadšením přiklonil k myšlence, že bude řeholníkem. Toužil po dokonalém odevzdání se Bohu, žil určitou dobu neklidně, prožíval pochybnosti a zklamání. Mylně se domníval, že jít cestou k dokonalosti lze jen v řádu a nejlépe v tom nejpřísnějším. Když v 16ti letech chtěl k trapistům, rodina ani strýc s tím nesouhlasili a to ponejvíce z důvodů jeho nedostatečné fyzické zdatnosti, která je potřebná pro obtíže tvrdého života v tomto řádu. Později na radu druhého strýce, který byl vikářem v Contenville se vydal do kartouz sv. Aldegonda, ale do noviciátu pro slabé zdraví nebyl přijat. Prožil určitou krizi víry a po smrti svého kmotra v Erinu odešel ke strýci vikáři. Pak se v zimě pustil na cestu dlouhou 60 mil do Mortagnu v Normandii, aby tam znovu usiloval o přijetí do kláštera trapistů. Ti však přijímali muže až od 24 let a pevného zdraví. Benediktovi chyběly 4 roky. Zamítavou odpověď dostal i v Sept-Fons. Dále prosil o přímluvu i biskupa a s ní se mu podařilo přijetí v kartouze v Neuville. Jenže po šesti týdnech mu představený řekl: "Prozřetelnost tě tu nechce, musíš být poslušný Božího vnuknutí." Znovu to zkusil v Sept-Fons a s novým jménem Urban mu bylo dovoleno obléknout i řádový hábit, jenže nevydržel tvrdé podmínky (v domcích nebylo topení a i strava se připravovala syrová) ani těžkou práci a kvůli zvláštním stavům hluboké úzkosti, které ho začaly pronásledovat, z kláštera utekl.  Když byl z řádu vyloučen, Prozřetelnost mu ukázala na jiný druh samoty a to osobní, uprostřed hluku a ruchu světa, která ho měla dovést k svatosti.

Poté, co se smířil s tím, že řehole není místem, kde ho chce Bůh mít, v jeho duši zavládl klid. Rozhodl se žít spojení s Bohem jako poutník. Od roku 1770 cestoval mladý muž jako poutník a žebrák po mnoha zemích Evropy. Za třináct let svého potulného života postupně navštívil všechna důležitá poutní místa. Zároveň se mu na jeho cestách znovu a znovu dostávalo mystických vidění a měl dar prorokování. Začal se zdokonalovat v modlitbě, od které ho nic nedovedlo vyrušit. Měl tornu se třemi knihami, kterými byly Nový zákon, breviář a Následování Krista. A aby nosil těžší břemeno, přidával tam několik kamenů. Oblečen v hábit ze Sept-Fons nosil na prsou kříž a v ruce růženec. Tak se vydal na pouť do Říma. Jeho jídelníček býval prostý; vyprošený kousek chleba, trocha vody a občas požil i trochu nekvalitního ovoce. Pokud někde dostal něco lepšího, tak to rozdal. Po cestě spával pod širým nebem, výjimečně i ve stáji a nejraději u kostelních dveří. V kostele pak zůstával velmi dlouho a nejraději býval blízko svatostánku. Jednou byl odehnán a pak začal zůstávat v zadní části kostela. Na všech jeho cestách ho pronásledovala krutost, povýšené chování a posměch lidí, Benedikt si ho však snažil nevšímat a vnitřně se jím nerozrušovat. Na cestách s nikým nevedl plané řeči, mluvil jen to, co bylo projevem lásky k bližnímu.

Při svém putování navštívil Paray-le-Monial, zdržel se krátce v Tarare u kapucínů, v Dardilly navštívil otce arského faráře a z Piemontu, než se na jaře 1770 vydal do Lorety, napsal rodičům list na rozloučenou. V Assisi navštívil hrob sv. Františka a do Říma došel na začátku prosince. Tři dny strávil v hospici sv. Ludvíka a přítomné povzbuzoval k horlivosti pro Pána. Další noci trávil ve vchodech do římských basilik, které navštěvoval. O velikonocích 1771 se vydal zpět do Loreta a cestou navštívil hrob sv. Romualda. Tam se připravoval na generální zpověď, kterou si pak vykonal ve Fabrianu. Při návštěvách bohoslužeb rád ministroval. Těm, mezi nimiž se zdržel, dával příklad svým jednáním, pokorou, skromností i prostou zbožností. Lidé v něm viděli poutníka zamilovaného do Boha s velkou láskou k bližním.

Jako neúnavný poutník prošel všechna významnější poutní místa Itálie, Německa, Francie, Švýcarska a Španělska. Z Compostely putoval do Zaragozy, Burgosu a Saint-Jacques v Galícii. Do Říma se vrátil přes Francii o velikonocích 1774. Nějaký čas se zdržel jako při první návštěvě a začal přespávat ve zříceninách kolosea, mysle na svědectví mučedníků, kteří tam pro Krista prolili svou krev. Na další pouť se vydal přes Apeniny znovu do Lorety. Loreto navštívil nejvícekrát, naposled v roce 1782. Znali ho a nabízeli mu tam místo kostelníka i vstup do řádu kamaldulů, ale on odmítl, protože byl šťasten jen jako poutník, stále volný a zvláštním způsobem spjatý s Bohem. To však neznamenalo, že neprožíval různé těžkosti. Býval úzkostlivý se skurpulemi, kterých se zbavil až při zpovědi nebo to přehnal s umrtvováním těla. Jsa mladý, byl nemocný a cítil to. Kněz v Marconi o něm řekl, že byl mučedníkem pokání.

Tento kajícník předpověděl těžké doby pro církev a existuje přesvědčení, že to předpovídal Francouzskou revoluci v roce 1789. Kvůli ní také prožíval utrpení. Předvídal i den své smrti, když mluvil o tom, že o velikonocích bude v nebi. Ještě se o Květné neděli, která byla tři dny před jeho smrtí, vyzpovídal z celého svého života a druhý den trávil ve svém nejoblíbenějším kostele Matky Boží v Monti. Tam velice zeslábl a na konci sil ho ležícího našel řezník Zaccarelli, který ho vzal pod svou střechu, do přístavby u krámu. Tam ho přišel zaopatřit P. Picelli, kterému Benedikt řekl, že vykonal málo dobrého. Poslední pomazání mu udělil P. Bonet a lidé se shromáždili a modlili kolem umírajícího poutníka s pověstí svatosti. Den před Zeleným čtvrtkem zemřel ve věku 35 let.

Jeho tělo bylo při triumfálním pohřbu uloženo v kostele v Monti po levé straně hlavního oltáře. Již během krátké doby se u jeho hrobu prý stalo na sto zázračných událostí. Jeho blahořečení se připravovalo již od pohřbu a ukončeno bylo r. 1860. Slavnostní svatořečení se uskutečnilo 8.12. 1881 Lvem XIII.

Rytířstvo Neposkvrněné.

Melanie Calvetová - divoška z hor a svéhlavá vizionářka.

Melanii Calvetovou si vybrala Matka Boží Panna Maria jako svou vizionářku, když se v polovině devatenáctého století zjevila v alpské La Salettě, aby oznámila světu svá poselství. Melanie se narodila v jihofrancouzském Corpsu 7. listopadu 1831 v početné rodině. Otec Petr Calvat, známý především jako dřevorubec, přijímal i jinou práci, aby mohl uživit rodinu. Matka Julie Barnaudová porodila svému manželovi deset dětí. Mélanie byla čtvrtá v pořadí. Matka ji neměla ráda achovala se k ní velmi zle, protože Melanie s ní nechtěla chodit na tancovačky a za zábavou.

Dívka chodila jen málo do školy, už v šesti letech nastoupila poprvé do služby. Rodina byla tak chudá, že rodiče posílali občas děti žebrat. Proto také Mélanie už odmala pásávala krávy nejen sousedům, ale i v blízkém okolí. Od jara až do konce podzimu roku 1846 pracovala u Jeana-Baptisty Praa v Ablandisu, v osadě blízko La Saletty. Soused Praových se jmenoval Pierre Selme. Právě on si najmul na pouhý týden Maximina za nemocného pasáka. Narozdíl od Maximina byla Mélanie velmi uzavřená a málomluvná. I když obě děti bydlely v Corpsu, neznaly se, neboť Mélanie často pobývala mimo městečko. Ani jeden z nich nemluvil francouzsky, ale pouze nářečím. Nechodily do školy, ani na náboženství. Neuměly číst, ani psát. To, co děti ještě spojovalo v den zjevení, byla jejich chudoba. Mélanie podobně jako Maximin neměla doma příliš lásky a rodinného tepla. Děti byly chudé nejen proto, že neměly peníze, ale především proto, že neměly pochopení, lásku a vzdělání, neprožily radostné dětství.

Mélanie znala svůj domov a rodinu pouze v době zimních měsíců. Stále pobývala někde u cizích lidí, často spala v chlévě spolu s dobytkem, který hlídala. Není proto divu, že byla uzavřená do sebe. "Odpovídala pouze ano, nebo ne," řekl o ní hospodář Jean-Baptiste Pra. Místo s lidmi si povídala s květinami a zvířaty. Když jí ale byly kladeny otázky týkající se zjevení, odpovídala ochotně a otevřeně.

Čtyři roky bydlela u Sester Boží Prozřetelnosti, avšak chyběly jí schopnosti k učení. Od listopadu 1847 měla její představená obavu, že Mélanie využívá slávu, kterou jí přineslo zjevení (jak bylo dříve zmíněno, lide nevěděli, jak se mají chovat k dětem, které byly svědky zjevení). Proto grenobelský biskup odmítl její žádost o řeholní sliby. Nejprve se měla naučit křesťanské pokoře.

Naneštěstí Mélanie naslouchala lidem, kteří jí přinášeli víru v lidová proroctví, teorie skoro-apokalyptické a skoro-mystické. Jimi byla poznamenána po celý život. V Mélaniiných hlásáních se proplétaly její sny a představy s poselstvím z La Saletty. Těmito občas podivnými proroctvími se chtěla vypořádat s lidmi, kteří ji ublížili nebo s nimiž měla problémy. Asi byly i reakcí na ponížení, které prožívala ve svém dětství a mládí.

V roce 1854 biskup Ginoulhiac napsal: "Proroctví, která se připisují Melánii, nejsou pravdivá, nejsou od Boha. Nemají s událostí v La Salettě žádnou souvislost. Jsou pozdější než zjevení." Dále biskup píše: "Dětem byla ponechaná plná svoboda, aby mohly potvrdit, nebo popřít pravdivost poselství. Ony ale nikdy nezměnily obsah poselství z La Saletty." Totéž prohlásil biskup 19. září 1855 na hoře La Saletta. Bohužel Mélanie i nadále předkládala své prorocké představy, a to i za pomoci tak známého člověka, jakým byl Leon Bloy, který začal formovat hnutí "mélanistů". Vychází ze zjevení v La Salettě, ale zároveň používá těžko přijatelné Mélaniiny vize. Obsahově jsou její předpovědi náboženským projevem, ale v praxi nemají nic společného s učením církve a s posláním z La Saletty. Opouští se v nich pevnost křesťanské víry, kterou Mélanie deformuje v duchu svých představ a bezovocných vizí.

V roce 1854 se dostala Melánie díky knězi z Anglie do ostrovní země. V dalším roce vstoupila do kláštera ke karmelitkám v Darlingtonu. Ale zase udělala pouze časové řeholní sliby a v roce 1860 odsud odjela. Její další pokus o řeholní život je spojen se Sestrami Lítosti v Marsilii. Po krátkém pobytu v jejich klášteře v Kefalinii (Řecko) přešla opět ke karmelitkám v Marsilii a pak na chvíli k Sestrám Lítosti. Po několika dnech strávených v Corpsu a na hoře v La Salettě se rozhodla přestěhovat se do Itálie do Castellamare blízko Neapole, kde žila sedmnáct let. Tady sepsala svá "tajemství", která v různých verzích obíhají svět dodnes, a také řeholní řád pro případný vznik její vlastní kongregace. Je třeba říci, že Mélanie několikrát žádala o souhlas s tiskem různých svých brožur, ale ani jednou ho neobdržela. Odvolávání se mélanistů k autoritě biskupa Lepideho, a to až do dnešní doby, je neoprávněné.

Později se Melánie objevila na jihu Francie v Cannes, za chvíli v Chalon-sur-Saóne, kde stále hledala pomoc pro založení kongregace. Soudní cestou, za pomoci kanovníka Brandta z Amiens, se snažila získat souhlas biskupa Perrauda z Autunu. Svatý stolec však potvrdil odmítavá slova biskupa.

Roku 1892 se Mélanie vrátila do Itálie, kde bydlela v okolí Lecce a pak v Messině na Sicílii (pozval ji tam kanovník Annibale di Francie). Po nějaké době se objevila na faře v Diou v Allier u faráře Combe, který měl zájem o různá proroctví. Tady dopsala svou autobiografii, která je však více prací beletristickou, v níž představuje sebe samu téměř zázračným a mystickým způsobem.

Různá Mélaniina poselství, která si vymyslela a vydala pod záštitou La Saletty, opravdu neměla nic společného s tím, co říkala spolu s Maximinem večer po zjevení a během nejbližších let po zjevení. Kdykoli se jí někdo ptal, třeba i po letech, na událost z 19. září roku 1846, Mélanie se v okamžiku měnila v chudou dívku z vesnice, o které nikdo před zjevením neslyšel. Vždy opakovala slovo za slovem celé poselství stejně jako Maximin po celý život úplně stejně, jako je vyslovili v prvních dnech po zjevení.

V závěru neklidného života se Melánie opět vrátila do Itálie, do Altamury u Bari. Zde zemřela 14. prosince roku 1904. Odpočívá v hrobce pod mramorovou deskou, na které je zobrazena Matka Boží z La Saletty, jak přijímá chudou pasačku do nebe. Po celý svůj těžký život zůstala Mélanie chudou a zbožnou, věrnou poselství z La Saletty.

Rytířstvo Neposkvrněné.

PRO CHVÍLE ODDECHU:

Sv. Maxmilián Maria Kolbe: Ach, ti černí!

Jeden profesor, který učil dějiny, měl ve zvyku zkrášlovat své přednášky poznámkami typu: Kněží jsou k ničemu! Už od počátku nenáviděli vědu, umění a vždy milovali pouze zpátečnictví a tmářství.

Jednou ho po takové přednášce navštívil jeden pilný a vtipný student.

- Pane profesore - řekl - nepomohl byste mi? Mám určité pochybnosti, které mě stále zneklidňují od chvíle, kdy jsem začal chodit na vaše přednášky.

- Proč ne, pane kolego. Rád. Oč jde?

- Pouze několik otázek, pane profesore. Díky komu se nám dochovaly filozofické spisy starých klasiků? Jak se to mohlo stát, že v průběhu barbarského středověku tyto spisy nebyly zničeny?

- Mniši je přepisovali ve svým klášteřích a tímto způsobem se mohly dochovat dodnes.

- Mniši?

- Ano, mniši. A zvláště benediktýni.

- Ach ti knězi! Takže to oni přepisovali staré kodexy a tím způsobem je zachránili. Musela to být veliká práce, a únavná? No a pochopitelně nejeden onemocněl tuberkulózou z toho prachu knihoven? Jinak to být nemohlo. Je to pravda, že to bylo ještě tenkrát, když ani vládnoucí hlavy státu neuměly ani číst ani psát? Divné to byly časy! Divní byli určitě také ti mniši, že měli ochotu přepisovat písmenko za písmenkem z Livia, Césara, Cicerona, Virgilia atd. A jak tyto kodexy vypadají? Svědomitě přepsané, jakoby malované, a iniciály - to jsou skutečně umělecká díla! Zpátečničtí kněží."

Po chvíli zase druhá otázka: A je vůbec pravdou, že bez nich bychom dnes neměli ani Kolumba ani Vasca de Gamu? Určitý mnich nějaký Fra Mauro, jak říkají, nakreslil r. 1450 tu slavnou mapu, která později posloužila Kolumbovi.

- Ano, je to pravda, ale takovou mapu mohl nakreslit; kdokoliv jiný.

- Pochopitelně! Proč pouze duchovním měli přicházeti na mysl takové nápady? Četl jsem také pane profesore, že místo nepohodlných římských číslic určitý papež zavedl v aritmetice číslice arabské.

- Papež Silvestr II. Mohl to učinit kdokoliv jiný! Ale co, papežově se vždy tlačili dopředu!

- Říkají také, že dalekohled a teleskop objevil také nějaký kněz, ale možná, že to není pravda. Knězi si vždy rádi přivlastňují různé věci!

- Ne, je to pravda. Byl to minorita Roger Bakon, který vynalezl tyto přístroje.

- Á, to ten prokletý Bakon, kdy že on to žil?

- Zemřel r. 1294.

- A už tenkrát byl tak progresivní? A ještě něco. Myslím, že také kněz první dokázal, že země se točí kolem slunce.

- Ano, Mikuláš Kopernik.

- Promiňte, pane profesore. Proč vlastně nazývají století ve kterém se věda, umění a literatura nejlépe roz­víjely, zlatým stoletím Leona X.?

- Poněvadž papež Leon X. byl protektorem učenců a umělců své doby.

- Cože? Papež protektorem civilizace?

- Á, tak se mi zdá, milý chlapče, že si ze mě střílíš.

- Já? To mnich Berthold Schwarz vynalezl střel­ný prach! To víte, to vše jsou ty moje pochybnosti, neúnosné pochyb­nosti! S radostí bych těm „černým" připsal přívlastek zpátečníci, ale právě tyto pochybnosti mi nedávají pokoj. Je to pravda, pane profesore, že první lidové školy založil a bezplatně provozoval de la Salle?

- Ano, Francouz de la Salle!

- „Černý"?

- „Černý"!

- A že prvním, který se začal starat o hluchoněmé byl Španěl, kněz Pedro de Ponce, a po něm de l Epee?... Prosím vás, odpusťte, pane profesore, já za to nemůžu, že ti „černí" v dějinách mi nedávají klid. Četl jsem ještě toto: nestačí, že mnich Guido de Areco vynalezl stupnici a základní pravidla harmonizace, mnich Tegeruss z Bavorska kolem r. 1000 jako první začal malovat na skle, jezuita Savalieri (1747) - polychromii, jezuita Secchi - spekt­rální analýzu...

- Už dost, ke všem hromům! Ted už dobře vidím, že si děláš legraci!

- Pravda, pravda! - První hromosvod nebyl vynalezen Franklinem, ale zhotovil ho už v roce 1754 nikdo jiný než opět mnich premonstrát Prokop Diviš! O tom mluví i dokonce Kiirschner v konverzačním lexikonu.

- Mlč, kecale!

- Kecal? Největším znalcem jazyků naší doby byl kardinál Mezzofanti!

- Ty zpátečníku!

- Ó, ne! Největším zpátečníkem byl nejslavnější paleograf 19. stol., kardinál Mur.

- Dost těch blbostí! Ale okamžitě vypadni!

- A kterým směrem? Může vám to říct jáhen Flavio Gioia. On velice zdokonalil kompas již v roce l 300!

- Ty jsi asi zcela zcvokatěl, máš úplně rozpálenou hlavu.

- Kdybych začal hořet, musel by přijet požární vůz a vodní pumpu také první zavedli mniši cisterciáci a pařížští kapucíni měli za úkol až do 17. stol. střežit Paříž před ohněm!

- Když neztichneš, tak poletíš!

- Vzduchem? Pravda! První balón vynalezl ještě 60 let před Montgofierem mnich Berthold Gusman, který se v r. 1720 před celým portugalským královským dvorem vznesl do vzduchu. - Co hledáte, pane profesore? Brýle? - To také vynalezli ti „černí"! Ve 13. stol. je vynalezl dominikán Alexandr Spina! Pospícháte, pane profesore, že se díváte na hodinky? Hodinky jsou také vynálezem duchovních. První hodinky máme od církevního kronikáře Kassiodora (r. 505), zdokonalil je Gerbert, pozdější papež Silvestr II. První astronomické hodiny sestrojil opat Richard Vallimford v r. 316. No, teď už jdu! Už jsou zapáleny plynové lampy na ulicích. Ještě jedno slůvko, pane profesore! Určitě také víte, že plynové světlo vynalezli jezuité. V roce 1794 ho zaved­li v Stonyhurst v Anglii a jezuita Dunn otevřel v roce 1815 v Preston první plynovou společnost. Nashledanou, pane profesore! Cože, máte také kolo? Tuto věc vynalezl také kněz. Jmenoval se Pinaton a již v roce 1845 jezdil na dvojkolce!... Promiňte, ještě jedno. Pravda zůstane vždy pravdou a pouze pravdu by měl hlásat ten, kdo zkoumá historii!

Takhle psal o. Maxmilián v Rytíři Neposkvrněné v roce 1930

Rytířstvo Neposkvrněné.

Sv. Maxmilián Maria Kolbe: Rozum pro Boha.

- Můžeme se dozvědět, zda existuje Bůh? - zeptal se mě spolucestující ve vlaku.

- Ano, ovšem.

- Ale v to se může jenom věřit, protože nikdo není schopen dokázat existenci Boha.

- Já Vám to jasně dokáži.

- V této věci mě už nikdo nepřesvědčí.

- Ledaže předem odmítnete jakoukoliv rozumo­vou úvahu.

- Vůbec ne.

- Víra musí být rozumová, zvláště v otázce, zda Bůh existuje. A teď se musím dozvědět v čem se oba shodujeme. Od toho musíme začít. V jiném případě bychom stavěli na nejistém základě. Takže začneme: - Existujete?

- Ano, ale já jsem jenom součástí země.

- Prosím Vás, později budeme mluvit o tom čím |sme. Teď se Vás jenom ptám, jestli existujete?

- Ano.

- Takže naše existence je jistá.

- To bych neřekl.

- Proč?

- Protože my nemůžeme vědět vůbec nic jistě; co jedni tvrdí, to druzí popírají.

- Takže Vy si nejste jistý tím, jestli existujete?

- Já jsem jenom materiální součástí vesmíru.

- Opakuji Vám, nejde mi o to, čím jste, ale o to, |estli vůbec existujete, tj. jestli jste 'něco' nebo 'nic'.

- Samozřejmě, že 'nic' nejsem.

- Určitě?

- Určitě.

- Takže Váš názor, že nic nemůžeme vědět s jis­totou, je nepravdivý, jelikož tvrdíte, že Vaše exi­stence je jistá. A já existuji?

-... ano.

- A tamta paní, ten pán a vůbec všichni zde pří­tomní?

- Ano, také.

- A určitě?

- ... určitě.

- Proč to tvrdíte?

- Protože... mé oči mi o tom jasně říkají.

- A tyhle záhony, louky, které utikají za oknem vagónu, celý svět a hvězdy nad našimi hlavami, existují?

- Také; a vůbec už přiznávám, že to, co vidíme, musí existovat; ale Pána Boha nevidíme.

- Prosím Vás, lokomotiva jede ve předu?

- No, samozřejmě.

- Jistě?

- Jistě.

- A vidíte ji?

- Ne, ale kdyby tam nebyla, náš vagón by se ne­pohyboval kupředu.

- Takže přiznáváte, že nejen můžeme poznat ně­jakou věc tím způsobem, že ji vidíme, ale také na základě důsledku rozumovou úvahou přijít k po­znání patřičné příčiny. Pravda?

- Ano.

- A co byste si pomyslel o člověku, který by Vám tvrdil o svých hodinkách: „Tento kov se sám ná­hodou utrhl z železné rudy, sám úplně neočeká­vaně se přetavil, pročistil a vyformoval do tvaru, který zde nyní vidíte. Sklíčko se také náhodou přetavilo z křemičitého písku a vyčistilo. Rovněž ozubená kolečka se sama udělala. I jiné součásti mých hodinek se úplně náhodou vytvořily; následně se pospojova­ly a vytvořily tenhleten systém. A to všechno bez lidské myšlenky a bez přiložení lidské ruky. A navíc zcela náhodou ukazují čas." Kdyby tento člověk tohle tvrdil úplně vážně, co byste si o něm řekl?

- Že asi nemá v hlavě všech pět pohromadě!

- No, a vidíte. V přírodě nacházíme organismy mnohem důmyslněji sestavené než naše hodinky. Vezměte si napří­klad lidské oko. Kolik je zde různých jemných částí a jak nádherně slouží k vidění. Celá příroda se skládá z miliónů a miliard organismů, které žijí, rozvíjejí se a rozmnožují. Jak potom tedy mů­žeme tvrdit, že tyto zázraky přírody jsou pouhou náhodou. Někdo by mohl říci: „Nic se neděje bez své příčiny", to je pravda, ale tyto příčiny mají zase své patřičné příčiny a ty zase své příčiny... Copak v tomto řetězci příčin, i kdybychom šli do neko­nečna, nemusíme přijmout nějakou prvotní příči­nu? Jelikož jiné příčiny nesjojem žáďné do­konalosti, ale dávají ze sebe jenom to, co samy přijaly a my hledá tvůrce dokonalosti. Musí existovat nějaká prvotní příčina... a ... to je Bůh.

Takhle psal sv. Maxmilián v Rytíři Neposkvrněné v roce 1923 - volně přeloženo.

Rytířstvo Neposkvrněné.

V co dnes lidé věří?

Mnozí dnes věří, že víra v Boha je berlička pro slabocha, ne pro realistu či technika. Ankerberg a Weldon vzkazují nevěřícím, že jejich víra je takové salto, které se nedá srovnat s ničím, čemu věří křesťané. Píší: „Takže: na počátku všeho byla jen náhoda, kterou to začalo, ale ignorovat musíme otázku, odkud se vzala hmota. Potom se věří na jakousi prebiotickou molekulu, pak se vírou skočí na ještě větší molekulu a ještě větší skok k vytvoření buňky. Pak je obrovské salto víry k vytvoření mnohobuněčného života. Nakonec evoluce jen tak naslepo produkuje všechny živé organizmy. Autoři říkají, že evoluce patří do pohádky Alenka v říši divů, kde Červená královna řekne: ´Šest nemožných věcí se smí věřit teď před snídaní´.“ (CRSQ 12/98/str.309)

ATEISTICKÉ BERLIČKY - 21 ČLÁNKŮ VÍRY "NEVĚŘÍCÍCH":

Podívejme se s humorem na to, čemu všemu musí věřit nevěřící, chce-li si zodpovědět některé základní otázky existence. (Mnoho nevěřících se o to raději ani nesnaží, vědí, že nemají moc šancí.)

- Bůh neexistuje.... jak ale vysvětlit vznik vesmíru, Slunce, Země, života? ...nějak si poradíme:

- Co takhle přisoudit věčnost hmotě/energii? Jednoduše něco neživé bylo vždy - je to věčné, a je to.

- Toto něco kdysi dávno vybuchlo - nikdo neví proč. Prostě to vybuchlo, explodovalo, a je to.

- Tento výbuch (od slov „ví bůh“) tak nějak vytvořil vesmír, to výbuchy přece dělají, že?

- Bouchlo to tak asi před deseti, možná patnácti, nebo dvaceti miliardami let. Ví bůh.

- Po asi těch pár miliardách let je tu naše Slunce, Země a planety kolem. Tak nějak se to udělalo.

- Na Zemi začne „samovýroba“ miniaturních stroječků z neživé hmoty. Říkáme jim organizmy.

- Slunce svítilo, Země se točila, stroječky se množily a žraly a žraly, rostly a rostly a činily se.

- Nejprve stroječky neměly ani ručičky, ani nožičky, nic to nevadí, všechno bude, udělá se to.

- A už tu máme trilobity, ryby, rostliny - žije to v moři, na souši i ve vzduchu (hmyz).

- Ryby se však v moři nudí. A navíc jim vysychá, a tak se jim udělají nohy, plíce, jiný typ srdce.

- Už si to běží z moře ven na souš - stroječky dobývají pevninu, je tu dinosaurus i krokodýl.

- Některým se zachtělo výšek, na zemi se nudí. Tak se jim udělají křídla, duté kosti, vytápění.

- A vzduch se hemží ptáky - ovšem hmyz už tu lítá dávno, ten si svá křidélka už udělal dřív.

- Musel si pospíšit, být jaksi „do foroty“, aby ptáci měli co žrát a rostliny se mohly opylovat.

- A tak tu máme rybičky, ptáčky i opičky, už to nejsou stroječky, ale pořádné funící mašiny.

- Ale něco tu chybí - vlastně někdo, kdo by to všechno nějak vyzkoumal, roztřídil, využil, zapřáhl.

- A tak se některým začne vyvíjet mozek. Ten expanduje, bytní, a myslí - je lepší než počítač.

- A jsou tu „lidoopice“ neboli „homoopice“. Měly „kliku“, mozek je mozek, ten se hodí (někomu).

- Homoopice získávají převahu, nadvládu nad vším tím hemžením - napřimují se a dumají, myslí.

- Jak to tu všechno vlastně vzniklo? Ovšem, samovývojem. Začalo to výbuchem, končí to mozkem.

- To už je svět plný homoopic, občas válčí, a taky vymyslely Pána Boha a modlí se - k té berličce!

Některé ty homoopice jsou velmi tvrdohlavé a zaostalé. Říkají, že berlička není Bůh, ale naopak ty zoufalé teorie o samovývoji. Tvrdí, že všechny ty živé strojky a mašiny, které žijí a pohybují se po zemi, ve vodě a ve vzduchu, musel vytvořit nějaký inteligentní konstruktér. Že to tu jen tak náhodou nevzniklo, že se to samo udělat nemohlo. Také vesmír i Země mají tak vyvážené a chytře (smart design) nastavené parametry, že to nemohlo vzniknout jen tak výbuchem, který by dopředu naplánoval i prostředí vhodné pro život (antropický princip). A ony živé strojky jsou tak neuvěřitelně složitě uspořádané, že by to shoda okolností nedokázala!

Napsal Pavel Kábrt

Rytířstvo Neposkvrněné.