11. Lidová kultura Vrchlabska a Jilemnicka.

   Lid, žijící v horském kraji, odnepamněti vytvářel svébytnou kulturu. Jejím nejviditelnějším projevem jsou stavby lidové architektury, chalupy a boudy, podivuhodně srostlé s malebnou horskou krajinou. Stojí na kamenné podezdívce, jejíž jedna část tvoří zápraží. Domy jsou roubeny z dřevěných trámů, které byly dříve napouštěny volskou krví. Stárnutím získaly trámy typickou tmavohnědou barvu. Později natírali horalé trámy svých chudých stavení pestrými barvami, takže lze najít chalupy zelené, červené, modré, hnědé, šedé i žluté barvy. Mezery mezi trámy vyplňovala mazanina ze slámy a jílu, z vnitřní i vnější strany obílená vápnem. V čelní straně domu jsou povětšinou tři malá okna, štít střechy tvořila v každém kraji jinak zdobená lomenice. Vrchol lomenice byl u některých domů zkosen kabřincovou stříškou, zvanou kukla. Pod ní se nacházelo záklopové prkénko, obsahující sdělení o vyzdvižení domu, letopočet dokončení stavby a poděkování či prosbu Bohu o požehnání těch, kteří zde budou přebývat. Velkou půdu v podkroví i zápraží kryla šindelová nebo došková střecha.

   Na Jilemnicku nacházíme typ pojizerského roubeného domu. Tvoří ho většinou přízemní roubené stavení s trojdílnou vnitřní dispozicí. Nacházíme tu typ domu komorového, tvořeného světnicí, síní a komorou, a typ domu chlévního, který tvoří světnice, síň a chlév. V síni bývalo ohniště, vyhřívající pec ve světnici, nebo černá kuchyně. Kamenné zápraží domu bylo chráněno přesahující střechou. Lomenice pojizerských roubených domů bývají zdobeny bohatě vyřezávanými štíty, vycházejícími z renesančních vzorů. Krásným příkladem pojizerské roubené architektury je patrový Mikoláškův Mlýn v Křižlicích.

   Ve vsích na Vrchlabsku se stavěl typ podkrkonošského roubeného domu. Vnitřní dispozicí v podstatě odpovídá pojizerskému roubenému domu, avšak jeho venkovní vzhled je chudší a jednodušší. Lomenice je rozčleněna pouze na dvě části; horní část tvoří prkna kladená šikmo do střední lišty, dolní část je bedněna prkny svisle šalovanými. Spodní okraj lomenic zdobí obloučkové vlysy. Některé podkrkonošské domy mají ke své zadní straně připojen ještě roubený přístavek či k přední straně nad vchod do domu roubenou světničku. Pěknou ukázkou podkrkonošského roubeného domu je kovárna v Dolním Lánově.

   V horách severně a severovýchodně od Vrchlabí je oblast krkonošského roubeného domu. Jeho architektura je přizpůsobena drsnému podnebí hor, vyniká jednoduchostí a účelností. Celé chudé hospodářství zde bylo soustředěno pod jednou střechou. Na prostornou půdu, sloužící k uskladnění horského sena, se vcházelo vikýřem přímo ze svahu, prostá lomenice byla bedněna svisle kladenými širokými prkny. Zápraží boudy bylo, na rozdíl od podhorských chalup, před nepřízní počasí chráněno bedněnou verandičkou. Mnoho původních horských chalup nalezneme dodnes v horských osadách Hořejší Herlíkovice, Volský Důl či Dolní Dvůr u Vrchlabí, krásnou ukázkou horské lidové architektury byla dnes již zaniklá Kotelská bouda v Kotelních jamách.

   Severozápadně od Vrchlabí a severně od Jilemnice, v horské vsi Štěpanice, stavěli chudí horalé své chalupy pouze z dřevěných polínek, slepovaných jílovou mazaninou. Těmto chalupám se říká krčkové a jsou vzácným dokladem těžkého života našich předků.

   V horských městech při úpatí Krkonoš se setkáváme s horským městským domem. Tyto domy nalezneme i v ulicích a náměstích Vrchlabí. Mají povětšinou zděné přízemí, v patře pak roubenou světničku s vyřezávanou lomenicí. Lomenice se světničkou přesahuje přízemí směrem do ulice a kryje podloubí, podepřena je zdobenými sloupy. "Tři domky" na vrchlabském náměstí Míru jsou krásným příkladem horského městského domu.

   V bočních uličkách města stojí městské roubené domy, tvořící přechod mezi venkovskou a městskou lidovou architekturou. Nejkrásnějším dokladem lidové předměstské architektury je památná Zvědavá ulička v Jilemnici. Některé z předměstských domů bývaly nahozeny jílovou maltou a obíleny či natřeny krémovou barvou. U mnoha městských domů na Vrchlabsku nalezneme k boku nad vchodem připojenou roubenou světničku. Mezi nejkrásnější ukázky těchto domů patří rozhodně "dům U sedmi štítů" nebo kovárna u kapličky v Hořejším Vrchlabí.

   Ve světnici chalupy se nacházela veliká kachlová kamna nebo pec, kolem stály široké dřevěné lavice. Strop světnice byl povalový ze smrkové kulatiny s vymazanými a obílenými spárami, podlaha byla z širokých prken nebo z udusané jílové zeminy, zvané dupanina. V rohu světnice stával velký stůl s deskou z javorového dřeva, kolem něho vyřezávané dřevěné židle a lavice. Svatý koutek zdobily obrázky svatých, malované na skle. Bývala tu také skříňka na cennosti, jako byly památky z poutí či svaté knihy. V mnoha světnicích stával jeden či více tkalcovských stavů, zabírajících velkou část rozlohy místnosti. Nedaleko dveří se nacházela velká police na nádobí, na stěnách visívaly vyřezávané poličky pro uložení talířů a hrnečků. Interiér chalup zdobily lidové malované truhly a prádelníky pro uložení prádla či malované skříně - almary, do nichž se ukládaly šaty. Našly bychom tu také malované a vyřezáváním ozdobené postele či kolébky, horalé zdobily řezbou i nářadí a nástroje pro každodenní použití, tvořítka na máslo nebo formy na perník.

   Z lipového dřeva vyřezávali staří horalé také betlémy jako připomínku vánočního narození Spasitele. První betlémy, jejichž myšlenka pochází od svatého Františka z Assisi, pronikají do katolických kostelů v 18. století. V horských chalupách se staví o vánocích betlémy od 19. století, dobou největšího rozkvětu krkonošského betlémářství je počátek 20. století. Mistrovským dílem krkonošských betlémářů jsou "chodící betlémy" s pohyblivými figurkami. Metelkův mechanický betlém, vystavený dnes v Krkonošském muzeu v Jilemnici, představuje vrchol práce výrobců betlémů v českých Krkonoších.

   V první polovině 19. století pracovaly ve Vrchlabí daleko známé mědirytecké a iluminační dílny, které vyráběly a do celé Evropy vyvážely kolorované rytiny "svatých obrázků".

   Na přelomu 19. a 20. století má počátek tradice lidové výroby postaviček vládce Krkonošských hor, Krakonoše. Zpodobnění dobrého ducha hor byla vyráběna především na Jilemnicku, a to z přírodních materiálů dřeva, kůry, mechů a lišejníků.

   Krakonoš, dříve zvaný Rýbrcoul nebo uctivě pan Johanes, je hlavní postavou i mnoha zdejších pohádek. První písemné zmínky o této bájné postavě pocházejí již z 15. a 16. století, v 17. století vypráví humorné i strašidelné historky o Rýbrcoulovi ve svém díle bakalář univerzity v Lipsku Jan Pavel Praetorius. Postavou Krakonoše se zabývala více literatura německy psaná, v níž byl Krakonoš divokým a zlomyslným obrem z hlubokých pomezních hvozdů, třímajícím v rukou sukovitý kyj. V českém podání byl Krakonoš dobrý a spravedlivý vousatý stařec, odměňující dobro, trestající zlo a mající soucit s tvrdým životem chudých horalů. Také do mnoha jiných pohádek z hor a podhůří se promítá silná touha horalů po spravedlnosti a lepším životě. Známé jsou pohádky o havířích a permonících či o dobrých chudých lidech, kteří pomocí shůry nabyli zaslouženého bohatství.

   Hrůzostrašné lidové pověsti z Podkrkonoší vyprávějí o strašidlech a divoké honbě v hlubokých lesích, o raráškovi na zřícenině hradu Štěpanice, o bludičkách v bezedných bažinách, či o posmrtných temných rejdech jilemnického hejtmana Vejrycha, který se upsal ďáblovi vlastní krví. Pověsti a pohádky se vypravovaly v horských chalupách o dlouhých zimních večerech, kdy se ve světnici u teplé pece a pod čadící loučí či olejovou lampou sešly dračky peří, vyprávěly se o pobytí na přástkách, rozšiřovali je pocestní "krajánkové", putující ode vsi ke vsi, z kraje do kraje.

   Rázovité krkonošské nářečí se dodnes udrželo částečně v zapadlých horských obcích pod Žalým, především v Mrklově. V nářečí se nejen mluvilo a vyprávělo, ale zpívaly se i krkonošské písně, zpívající o lásce i těžkém životě v chudobě. Také krkonošské kroje, nalezené v malovaných truhlách po babičkách, odrážejí chudobu horského kraje, ve srovnání s pestrými a bohatými kroji z žírného Polabí a Moravy. Mladé ženy nosily bílou naškrobenou košili s rukávy po lokty zdobenou vyšíváním, krejzlíkem či paličkovanou krajkou. Přes košilku měly staženou kosticí prošitou šněrovačku ze sukna nebo brokátu, starší ženy si oblékaly živůtky s dlouhými rukávy. Sukně sahaly nad kotníky, byly skládané a nahoře nabrané do záhybů. Sukně pro všední den se jmenovaly kartounky, parkánky nebo modračky, v neděli a ve svátek si ženy oblékaly perkálky, harasky či merinky. Široká zástěra zvaná též fěrtoch či pasinka s krajkou zdobeným lemem byla vyrobena z plátna. Kroj doplňovaly spodničky, plena a čepec se stuhou, mladé dívky chodily prostovlasé s vlasy propletenými pentlemi, staré ženy nosili na hlavách trojcípé šátky. K výrobě mnohých částí kroje se používalo jemné i režné domácí plátno. Mužský kroj tvoří krátké plátěné kalhoty přes kolena, dlouhé nebarvené vlněné punčochy, bílá naškrobená košile a vesta z modrého sukna, na hlavě často klobouk. Majetnější sedláci si nechali šít kožené kalhoty - kozlovice, skopovice či jelenice.

   Též jídelníček horalů byl prostý a jednoduchý. Ke každodenním studeným jídlům patřil chléb, máslo a sýr, k pití mléko a "kafe" vyrobené z náhražek kávy - ze sladu nebo cikorky. Jedlo se kyselé zelí a občas hrách nebo čočka. Od poloviny 18. století se stávají potravinou chudých brambory, které ve zdejším kraji rychle zdomácněly. Připravovaly se pečené či vařené ve slupce, osolené a pomaštěné, tak zvaně "na loupačku", ze strouhaných syrových se pekly bramboráky či sejkory. Z polévek se vařila mléčná polévka a oukrop, kořeněný libečkem. Nejrozšířenější polévkou však bylo kyselo, které plnilo hladové žaludky chudých tkalců až třikrát denně. Černý humor horalů vymyslel rčení, podle něhož pozná tkadlec, že bude zítra neděle, když jí kyselo již po osmnácté. Neděle, den Páně, byla opravdu jediným dnem v týdnu, kdy se strava horalů změnila. K obědu bývala jahelná kaše z prosa, kaše z hrachu a krup nebo knedlík se zelím. O svátcích a slavnostech se pak na jídelníčku objevilo i maso nebo sladká kaše sypaná perníkem. Z kořalek se pila krkonošská jeřabinka i hořcovka.

   Léta neúrody a válečných tažení změnila bídu horalů v četné hladomory, které postihly Krkonoše v mnoha letech 18. a 19. století. Tenkrát sloužil za potravu i chléb, pečený z mouky, vyráběné z horského sena, pýru, lišejníku nebo kůry stromů. K jídlu byl doporučován i šťovík, pampeliška a pupeny stromů: buku, lípy, břízy či topolu, z masa potom hlemýždi, slimáci, žáby a drobné ptactvo.

   Každodenní i sváteční život obyvatel horského kraje v časech dávno zapomenutých nelze shrnout do několika vět. Je to směs hořkých i sladkých vzpomínek pamětníků na časy, kdy bída bydlela pod střechami dřevěných chalup, avšak prostý život měl svůj pevný řád.

   Horský kraj ve starých dobách, to jsou i černé doškové chaloupky ve stráních se zahrádkami jako dlaň, vonícími kořením a svítícími květy divizen a slunečnic, dlouhé valy z kamenů, sesbíraných z chudých políček, klapot mlýnských kol na divokých bystřinách nebo dýmající milíře v lesích. Jsou to časy dětských her, mlýnky a přehrady na potoce, jarní otloukání píšťaliček a vynášení smrtky, filipojakubské a svatojánské ohně, podzimní ohýnky a pouštění draků. Patří sem i malé husopasky a pasáčci koz, ponocný, krátící svým troubením dlouhé noci plné hvězd, potulní brusiči a dráteníci i shrbená a vrásčitá babka kořenářka, odcházející do lesů a hor, kde roste koření. Dávno zašlé časy, to jsou i pašeráci, přecházející tajně zemskou hranici s krajkami a cukerínem, dřevaři dobývající na pasekách smrkové koháty, horští perlaři řezající skleněné rafiky na korále, skláři a cihláři, potulní muzikanti a komedianti, lidoví písmáci a horští kantoři, sokolové, orlové, lyžníci a divadelní ochotníci. Vůně dřeva starých stodol a vůně vzpomínek...