9. Časy válek a nepokojů.
Druhá polovina 18. století znamenala pro venkovský lid v českých zemích dobu bídy a rostoucího útlaku ze strany vrchnosti. Nevolníci byly kromě roboty zatěžováni ještě placením mnoha poplatků, mezi něž patřil poplatek z předení a tkaní, mýta nebo kontribuce.
Podhorskou krajinou se přehnalo v této době několik válek, jimž kráčel v patách hladomor, neúroda a epidemie těžkých nakažlivých nemocí. Roku 1740 začala první slezská válka mezi Rakouskem a Pruskem, ukončená mírem, uzavřeným ve slezské Vratislavi dne 11. června 1742. Tato válka znamenala pro Rakouskou monarchii ztrátu bohatého Slezska. Dolnoslezská část Krkonoš připadla Prusku, hranice mezi českými a slezskými panstvími se stala hranicí zemskou.
Bídu podhorských osadníků ještě zhoršila druhá slezská válka mezi roky 1744-1745 a sedmiletá válka v letech 1756 -1763. Rakouská i Pruská vojska táhla krajinou na východním okraji Krkonoš - Libavským sedlem v místech vratislavské stezky. Pruské oddíly černých husarů vyplenily potravinové zásoby celého Podkrkonoší, vypálili mnoho vesnic i měst a šířily děs a hlad. V této těžké době poskytl jilemnický hrabě Arnošt Quido Harrach nemocným zdarma léky a lékaře, hladovým maso k jídlu a chudým práci v lesích a len k předení. Také jeho syn Jan Nepomuk Harrach v letech bídy, kdy klesla cena papírových peněz na pětinu jejich původní hodnoty, rozdělil mezi své hladové poddané množství chleba k jídlu a lnu k předení.
Těžký život poddanského lidu vyústil v roce 1775 v selské nevolnické povstání, jehož ohniskem bylo náchodské panství, sídlem selského guberna se stala podkrkonošská ves Rtyně. Povstání se šířilo po celých severovýchodních Čechách jako oheň, až zasáhlo i panství vrchlabské, kde byl jeho vůdcem lánovský rychtář Antonín Lahr. Selské bouře na Vrchlabsku, probíhající ve dnech 23. až 27. března, ukončil až příchod vojska. Třináct vůdců povstání bylo dopraveno k jičínskému soudu, na řadové vzbouřence se vztahovala amnestie panovnice Marie Terezie. Vrchlabské měšťanstvo se, na rozdíl od jiných oblastí, připojilo ke vzbouřencům, aby prosadilo na vrchnosti splnění svých požadavků.
Předzvěstí nevolnického povstání na Jilemnicku se stala velká neúroda a hladomor v roce 1771. Lidé jedli z hladu rozkvetlý jetel, kůru stromů či uhynulá zvířata, která se stala původcem epidemií nakažlivých nemocí. Počet jejích obětí v Jilemnici dosáhl v roce 1772 takového množství, že mrtví byli pochováváni do hromadných hrobů. 23. března 1775 dorazili vzbouření sedláci přes Vrchlabí na hornobranský zámek, který vyplenili. Po obdržení záruk táhli povstalci dále k Jilemnici. Do města vstoupily i další houfy sedláků, směřující od Martinic, Mříčné a Štěpanic. Povstalci vyplenili zámek, pivovar a panské byty, městská chudina vydrancovala domy zámožných kupců a pláteníků. Hlavní voj pokračoval dne 25. března v dalším pochodu na semilský zámek. Po skončení povstání bylo zahájeno i na Jilemnicku stíhání vůdců povstání. Za hlavního rebela byl označen vojín František Jech, který měl být předán jičínskému soudu, podařilo se mu však uprchnout do Slezska. Přestože bylo nevolnické povstání potlačeno, velkou měrou přispělo ke zrušení nevolnictví v roce 1781.
Válečným pohromám a strastem však ještě nebyl konec. Nevolnické povstání následovala v letech 1778-1779 válka o dědictví bavorské, zvaná "bramborová nebo švestková válka", vedená opět mezi Rakouskem a Pruskem. Pruské vojenské oddíly, postupující od Hostinného směrem k Vrchlabí, narazily na opevnění před městem. Rakouská obranná linie, tvořená návršími východně od města Vrchlabí, uzavřela pruským vojskům cestu do nitra Čech. Pruský císař Friedrich II., který měl svůj hlavní stan na zámku Fořt u Vrchlabí, dal proto svým oddílům rozkaz k ústupu Libavským sedlem zpět do Slezska.
Horalé byli sužováni válečnými taženími a hladomory, ale i epidemiemi nakažlivých nemocí. Morová nákaza táhla krajem v roce 1696, na jaře 1832 pronikla ze Slezska i přes přísně střežené hranice epidemie cholery, které padly za oběť stovky lidí.