5. Rostlinstvo a živočišstvo.

   Krkonoše jsou jediným pohořím sudetské horské soustavy, jehož hřebeny výrazně převyšují horní hranici lesa. Nad touto alpínskou hranicí již nacházíme vysokohorskou přírodu travnatých a kamenitých alpínských vrcholů. Stovky kilometrů na všechny světové strany jsou Krkonoše jediným ostrovem vysokohorské přírody v srdci Evropy. Jsou nejsevernější výspou království jihoevropské alpské přírody a zároveň ostrovem arktické tundry uprostřed Evropy. Jak se staly Krkonoše křižovatkou jižní a severské vysokohorské přírody, když od Skandinávských hor i Alp je dělí rozlehlé nížiny, lesnaté vrchoviny nebo širé moře? K setkání alpské a severské přírody došlo během čtvrtohorních ledových dob, kdy vlivem chladného klimatu alpské ledovce zmohutněly a přiblížily se k českým zemím a kdy až k severnímu úpatí Krkonoš dosahoval severský pevninský ledovec. Alpská a severská příroda, ustupující před ledovcem se setkaly právě v Krkonoších. Po skončení doby ledové došlo k oteplení klimatu, ledovce ustoupily na vrcholky Alp a Skandinávských hor. Středoevropské nížiny a vrchoviny pokryly hluboké lesy, které obklopily Krkonoše ze všech stran jako moře a uvěznily unikátní kombinaci alpské a severské přírody na hřebenech, rašeliništích a v ledovcových karech těchto hor. Tato osamocená vysokohorská poloha dala také vznik organismům, které žijí z celého světa pouze v Krkonoších, takzvaným krkonošským endemitům a zároveň dovolila v Krkonoších přežít severským organismům, které tak hluboko na jih vytlačila doba ledová - pozůstatkům ledových dob, glaciálním reliktům.

   Cesta z podhůří na alpínské vrcholy Krkonoš trvá jen několik málo hodin, ale během této cesty projdeme několika vegetačními pásmy. Vzhled krajiny se při výstupu mění tak rychle, jako bychom spěšně cestovali mezi padesátým a sedmdesátým stupněm severní zeměpisné šířky, mezi Čechami a Laponskem. Vegetační výšková pásma se střídají tak, jak roste nadmořská výška a klesá teplota. Každé z nich má jiný půdní podklad, vegetační pokryv a v každém žijí jiné druhy živočichů.

   Submontánní pásmo se rozkládá v nadmořských výškách 400 až 800 metrů nad mořem a zaujímá podhůří a úpatí Krkonoš.

   V submontánním stupni jsou nejrozšířenějšími půdami hnědé půdy kyselé na zvětralinách permokarbonských hornin a krystalických břidlic. Hnědé půdy kyselé jsou převážně štěrkovité, písčitohlinité až hlinitopísčité, dobře vodopropustné, vyznačují se mělkým humusovým horizontem s vyšším obsahem nekvalitního humusu, kyselou reakcí a menší zásobou živin.

   Vegetační doba s teplotami nad 10 stupňů Celsia trvá v submontánním pásmu u Vrchlabí a Jilemnice 142 dny v roce. Hraničí zde zemědělský výrobní typ bramborářsko-žitno-ovesný s výrobním typem horského hospodářství. Na polích se pěstuje žito, oves, ječmen, pšenice, brambory, pícniny a řepka olejka, v menší míře len, mák a kukuřice. Pastviny slouží k pastvě hovězího dobytka a ovcí. Z ovocných dřevin se v malých podhorských sadech daří odolnějším odrůdám jabloní, hrušní, třešní, višní, švestek, renklód, mirabelek, ořešáků, angreštu a rybízu, pěstuje se jahodník a maliník. V Podkrkonošské pánvi, chráněné od severu horami a otevřené k jihovýchodu, se na chráněných místech daří i odolným odrůdám broskvoní, meruněk, vinné révy a při jižních zdech a dobré poloze i fíkovníkům. V sadech bývaly kdysi nejvíce zastoupeny, tak jako v celé jihovýchodní části Evropy, švestkové stromy. Veliké množství stromů tohoto ovocného druhu však podlehlo virové chorobě šarka, zavlečené k nám z Balkánu. Dnes jsou zde nejrozšířenějším ovocným stromem jabloně, kterým vyhovuje vlhčí a chladnější klima Podkrkonoší.

   Původní porosty v submontánním pásmu tvořily stupně dubo-bukový, bukový a jedlo-bukový. V lesích rostla hojně jedle bělokorá, strom rozšířený v horách jižní části Evropy, buk lesní, tvořící květnaté bučiny s bohatým rostlinstvem v bylinném patře, smrk ztepilý, javor klen, jeřáb ptačí, dub zimní, habr obecný, jilm horský, lípa srdčitá a lípa velkolistá. Zbytky přirozených submontánních lesů se zachovaly v údolích podhorských řek Jizery, Jizerky, Labe a Úpy, ostatní lesy submontánního pásma byly přeměněny na smrkové monokultury či na louky a pastviny.

   Bylinné patro submontánních lesů tvoří lýkovec jedovatý, lilie zlatohlavá, vraní oko čtyřlisté, sasanka hajní, sasanka pryskyřníkovitá, plicník lékařský, kýčelnice devítilistá, kýčelnice cibulkatá, dymnivka dutá, hlístník hnízdák, zvonek širolistý, skalník celokrajný, břečťan popínavý, hrachor jarní, mařinka vonná, bažanka vytrvalá, kopytník evropský, čípek objímavý, podbílek šupinatý a mnoho dalších druhů rostlin. Na lučních prameništích a slatiništích nás upoutají krásné květy orchidejí: vstavač osmahlý, vstavač vojenský, vstavač mužský, prstnatec bezový, prstnatec Fuchsův, prstnatec májový, pětiprstka žežulník nebo kruštík bahenní. Podél potoků roste v rozsáhlých porostech bledule jarní, dále též blatouch bahenní i úpolín evropský. Na jižním úpatí hor v okolí Vrchlabí na vápencovém podloží nalezneme dobromysl obecnou, známou jako koření oregáno, toten lékařský, hrachor luční, žluťuchu lesklou, černýš hajní, marulku klinopád, čistec lesní, pryskyřník platanolistý, hořeček ladní, hořeček baltický, úročník lékařský, chrpu čekánek, komonici lékařskou, kozí bradu větší i růži plstnatou.

   Z hub nacházíme v podhorských lesích hřib smrkový, hřib strakoš, suchohřib hnědý, suchohřib babku, klouzek sličný, kozák březový, křemenáč osikový, bedlu červenající, ryzec pravý, lišku obecnou, muchomůrku červenou či muchomůrku růžovku.

   Zaměřme svůj pohled nyní na živočišnou říši. Svou krásou nás upoutají podkrkonošští motýli. Exotický vzhled a rozměry tropických motýlů mají překrásní otakárek fenyklový, batolec duhový, batolec červený a bělopásek topolový. Louky a paseky zdobí v letních dnech krásné babočky, perleťovci, okáči, ohniváčci, modrásci, bělásci a žluťásci. Vyhubeni byli nádherní motýli jasoň červenooký, jasoň dymnivkový, otakárek ovocný, ohniváček rdesnový či ohniváček modrolesklý. Mezi nápadné noční motýly patří lišaj šeříkový, lišaj paví oko, lišaj topolový a lišaj svízelový, stužkonoska modrá a stužkonoska olšová, martináč habrový a martináč bukový, přástevník medvědí, přástevník hluchavkový či strakáč březový. Horskými průsmyky a sedly táhnou na své cestě k severu středomořští noční motýli lišaj smrtihlav nebo lišaj svlačcový. Z brouků nás zaujme nosorožík kapucínek, tesařík piluna, tesařík pižmový, střevlík kožitý, střevlík fialový, střevlík měděný či chrobák velký, z vodních brouků potápník vroubený. Nad podkrkonošskými rybníky létá mnoho druhů vážek a šídel. Na výhřevných, k jihu obrácených stráních při úpatí hor, porostlých šípkovými růžemi, trnkami a hlohy, můžeme zastihnout i teplomilnou cikádu chlumní, vydávající charakteristické cvrčivé zvuky, jaké známe z pobytů ve Středomoří.

   Z obratlovců jsou hojně zastoupeny především ptáci. Mezi typické ptáky podhůří patří červenka obecná, drozd zpěvný, pěnkava obecná, čížek lesní, hýl obecný, zvonek zelený, zvonohlík zahradní, konopka obecná, dlask tlustozobý, stehlík obecný, sýkory koňadra, modřinka, babka a uhelníček, brhlík lesní, šoupálek dlouhoprstý, náš nejmenší pták králíček obecný a obyvatel jihoevropských pohoří budníček horský, dále sojka obecná, vrána šedá, straka obecná, kavka obecná, strakapoud velký, vzácný datlík tříprstý či sluka lesní. Z dravců to jsou jestřáb lesní, poštolka obecná, krahujec obecný, ze sov sýc rousný, puštík obecný, kalous ušatý sova pálená či výr velký. Největším ptákem horských lesů je vzácný východoevropský čáp černý. Ze savců jmenujme alespoň plcha velkého, myšici lesní, veverku obecnou, zajíce polního, srnce obecného a prase divoké, z šelem například tchoře tmavého a lasici kolčavu.

   Montánní pásmo se rozkládá v nadmořských výškách 800-1250 metrů nad mořem a zaujímá nižší horské polohy, pokryté souvislými tajgovými lesy.

   V nižší části montánního pásma jsou zastoupeny především rezivé půdy na zvětralinách žuly a krystalických břidlic. Rezivé půdy jsou středně hluboké, písčitohlinité až hlinitopísčité, vyznačují se silně kyselou reakcí, vysokým obsahem humusu nízké kvality a nízkou zásobou živin.Ve vyšší části montánního pásma v polohách nad 1000 metrů nadmořské výšky střídají rezivé půdy půdy podzolové. Půdotvorným substrátem tu jsou převážně zvětraliny žul, v menší míře krystalických břidlic. Jedná se o půdy hlinitopísčité s velkým zastoupením hrubozrnného písku, silně kyselou reakcí, vysokým obsahem surového humusu na povrchu půdy a velmi nízkými zásobami živin.

   Vegetační doba s teplotami nad 10 stupňů Celsia trvá v montánním stupni na Benecku 116 dní v roce. Nacházíme se v zemědělském výrobním typu horského hospodářství, jehož těžištěm je pastvinářství. Na chudých kamenitých políčkách se pěstují ojediněle brambory a oves, ječmen se pěstoval do nadmořské výšky 990 metrů, žito do 800 metrů, pšenice jen do 650 metrů. Hrušně vystupují do 800 metrů nad mořem, jabloně, višně a třešně do 900 metrů nadmořské výšky. Do výšky 1000 metrů se v malé míře pěstuje u chalup drobné ovoce: červený rybíz, maliník nebo jahodník. Z dalších ovocných stromů roste v montánním pásmu nenáročný jeřáb a líska.

   Původní porosty v montánním pásmu tvořil stupeň smrko-buko-jedlový a stupeň horských smrčin. Smrk ztepilý krkonošský, zrozený v drsném krkonošském klimatu, roste již jen na málo místech v horách. Ostatní smrkové porosty, vysázené po odlesnění hor v minulosti, tvoří krkonošskému podnebí, škůdcům a imisím málo odolné populace z cizích oblastí. Nižší početní zastoupení má v montánních lesích Krkonoš i buk lesní, javor klen, jeřáb ptačí a jedle bělokorá, z keřů vzácná meruzalka skalní nebo zimolez černý. Zbytky původních horských smrčin můžeme nalézt například v Labském dole, kde byla k jejich ochraně vyhlášena již v roce 1904 první krkonošská rezervace Strmá stráň.

   Bylinné patro montánních lesů je z důvodu zastínění korunami smrků a vlivem kyselé půdy chudé. Rostou zde především traviny třtina chloupkatá a metlička křivolaká, keříky brusnice borůvky a mnohé kapraďorosty: žebrovice různolistá, papratka samičí, kapraď osténkatá a kapraď samec. Podél horských potoků nacházíme havéz česnáčkovou, oměj šalamounek, devětsil bílý, devětsil Kablíkové, věsenku nachovou, mléčivec alpínský, krabilici chlupatou, řeřišnici hořkou, řeřišnici Opizovu, plavuň pučivou, ptačinec hajní, starček hajní, prvosenku vyšší nebo tužebník jilmový.

   V období budního hospodářství byly mnohé plochy odlesněny a postupem času na nich vznikly druhově bohaté květnaté horské louky. Svůj výskyt zde mají mnohé vzácné horské rostliny: arnika chlumní, škarda velkokvětá, violka sudetská, náholník jednoúborný, jestřábník oranžový, kuklík horský, mochna zlatá, kokrhel alpínský, běloprstka bělavá, kakost lesní, knotovka červená, silenka nadmutá, rozrazil lékařský a hořec tolitovitý, dosahující v Krkonoších severní hranice svého rozšíření

   Z hub nalézáme v horských lesích hřib smrkový, hřib koloděj, hřib kříšť, suchohřib hnědý, holubinku hlínožlutou, ryzec severský, muchomůrku královskou nebo muchomůrku pošvatou.

   Projděme se živočišnou říší montánního pásma. K charakteristickým zástupcům hmyzu montánního stupně hor se řadí kobylka horská, která má v Krkonoších severní hranici svého výskytu. Na pasekách a horských lučinách poletuje ve dne okáč rudopásný, žluťásek řešetlákový a mnohé druhy bělásků a baboček, v noci potom obaleč modřínový a četné druhy horských můr, například vzácní kovoleskleci a osenice. Na porostech smrčin škodí brouk lýkožrout smrkový, z větších brouků se zde vyskytuje klikoroh devětsilový, kozlíček hvozdník, tesařík korový, tesařík čtveroskvrnný, střevlík lesní, střevlík fialový nebo střevlík zlatolesklý. Vyhuben byl v Krkonoších překrásně zbarvený tesařík alpský.

   Suchá kamenitá místa a výhřevné horské paseky jsou domovem ještěrky živorodé, slepýše křehkého či zmije obecné, která vzácně vytváří i zcela černou formu. Svými hlasy oživují horské smrčiny příslušníci ptačí říše. Patří k nim pěnkava obecná, čížek lesní, glaciální relikt kos horský, křivka lesní, ořešník kropenatý, datel černý, drozd cvrčala nebo sýkora parukářka a dravci káně lesní i krahujec obecný. V polovině 19. století byl vyhuben velký dravec orel skalní, v posledních desetiletích hnízdil na Rýchorách orel křiklavý. V horských lesích Krkonoš žily v minulosti čtyři velké druhy šelem, které byly vyhubeny člověkem. V polovině 18. století vymizel medvěd hnědý a vlk obecný, začátkem 19. století rys ostrovid, koncem 19. století kočka divoká. Mezi obyvatele montánního pásma dnes patří například plšík lískový, lasice hranostaj, kuna lesní, kuna skalní, jezevec lesní, největší krkonošská šelma liška obecná či král horských lesů jelen evropský. Ve starých štolách hledají úkryt mnohé vzácné druhy netopýrů, mezi něž patří netopýři severní, černý, vousatý, pobřežní nebo velkouchý.

   Subalpínské pásmo se rozkládá v nadmořských výškách 1250-1450 metrů nad mořem a zaujímá vyšší horské polohy nad horní hranicí lesa.

   V subalpínském stupni jsou nejrozšířenějšími půdami opět podzoly, tvořící také vyšší část montánního stupně. V jejich horní vrstvě se hromadí humusová organická hmota. Pod ní se nachází světlešedý ochuzený horizont, z něhož jsou působením častých srážek a velké propustnosti půdy vymývány do spodního, obohaceného horizontu humusové kyseliny a sloučeniny železa a hliníku. Na náhorních planinách západních a východních Krkonoš jsou na subarktických vrchovištích hojně zastoupeny rašeliništní půdy. Mocnost krkonošských hřebenových rašelinišť, která jsou již ve stadiu odumírání, dosahuje tří metrů.

   Vegetační doba s průměrnými denními teplotami nad 10 stupňů Celsia trvá v subalpínském pásmu jen několik desítek dní v roce. To je příliš krátká doba na to, aby mohla v kamenité neúrodné půdě poskytnout užitek jakákoliv zemědělská plodina. Ve zlatých časech krkonošského budního hospodářství však byly vyklučeny a vypáleny stovky hektarů klečových porostů a na jejich místě vzniklé louky sloužily k senaření a pastvě dobytka.

   Původní dřevinou subalpínského horského stupně, ve kterém již drsné podnebí neumožňuje růst stromů, je borovice kleč, zvaná kosodřevina. Je to horská borovice keřovitého vzrůstu, rozšířená ve vysokohorských oblastech jižní části Evropy. V Krkonoších dosahuje severní hranice svého rozšíření. Kromě kosodřeviny se na náhorních planinách můžeme setkat i s jinými stromy, povětšinou velmi nízkého vzrůstu: jeřábem ptačím, břízou karpatskou, meruzalkou skalní nebo vrbou slezskou. Subalpínské náhorní planiny Krkonoš, na nichž leží četná rašeliniště omezují na okrajích skalnaté srázy ledovcových karů. Prudké skalní stěny zasahují často hluboko do pásma lesů, pravidelné laviny však udržují kary v bezlesém stavu. Na lavinových drahách karů najdeme velmi vzácný jeřáb krkonošský. Vznikl v době poledové, kdy panovalo v Krkonoších kontinentální klima. Jeho rodiči jsou teplomilný jeřáb muk a vysokohorský jeřáb mišpulka, z nichž ani jeden se po změně klimatu Krkonoších již nevyskytuje. Z dalších dřevin najdeme v ledovcových karech lýkovec jedovatý, růži převislou, jeřáb ptačí či břízu karpatskou.

   V bylinném patře klečových porostů převažují trávy smilka tuhá, třtina chloupkatá a metlička křivolaká, keříky brusnice borůvky, brusnice brusinky a vřesu obecného. Najdeme tu překrásný koniklec Scherfelův, kuklici horskou, mochnu zlatou, zlatobýl alpínský, černýš lesní, podbělici alpskou, sedmikvítek evropský nebo plavuník alpský. Na rašeliništích nalezneme brusnici vlochyni, klikvu drobnoplodou, kyhanku sivolistou, suchopýr pochvatý, suchopýr úzkolistý, suchopýrek trsnatý, šichu oboupohlavnou, kýchavici Lobelovu a rdesno hadí kořen. Z odumřelých těl četných mechů rašeliníků vzniká známá organická hmota, rašelina. Pod jihoevropskou kosodřevinou objevíme nejznámější rostlinu krkonošských rašelinišť - pozůstatek ledových dob, glaciální relikt ostružiník morušku. Krkonoše představují nejjižnější místo výskytu tohoto severského rostlinného druhu a jeho spolužití s kosodřevinou ukazuje na Krkonoše jako na nejdůležitější křižovatku jižní a severské horské přírody. Dalšími krkonošskými glaciálními relikty jsou všivec sudetský a rašeliník Lindbergův. Nejbohatším rostlinstvem však oplývají ledovcové kary. Převažující západní větry, ukládající v závětří karů semena mnoha druhů rostlin rozdílného původu a příznivé mikroklimatické podmínky jsou příčinou neobyčejné rozmanitosti zdejší flóry. Můžeme zde vedle sebe najít rostliny submontánní oblasti, jako konvalinku vonnou, kopytník evropský, dymnivku bobovitou, vraní oko čtyřlisté nebo mařinku vonnou, stejně jako vysokohorskou prvosenku nejmenší, sasanku narcisokvětou, koniklec Scherfelův, koniklec jarní, všivec sudetský či lepnici alpskou. Objevíme tu i překrásnou lilii zlatohlavou, náprstník velkokvětý, stračku vyvýšenou, havéz česnáčkovou, skály hostí kopyšník tmavý, hvozdík pyšný, kostřavu pestrou, lomikámen vstřícnolistý a glaciální relikt lomikámen sněžný. Na prameništích roste potom violka dvoukvětá, česnek sibiřský, kropenáč vytrvalý a masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá. Velkou floristickou pestrost těchto míst vystihují názvy Krakonošova a Čertova zahrádka v Obřím dole a Schustlerova zahrádka v Labském dole.

   Porozhlédneme-li se po živočišné říši subalpínského stupně Krkonoš, musíme konstatovat, že zde chybí pro Tatry či Alpy typičtí nápadní zástupci velehorské přírody jako kamzík či svišť. Ale i tak tu nalezneme množství zajímavých živočichů, kteří si jistě zaslouží naši pozornost. Z typické hmyzí fauny můžeme vzpomenout na kleči škodící bejlomorku borovou a nápadného nočního motýla bourovce borového. Na rašeliništích žijí někteří vzácní střevlíčci a vzácný rašeliništní pavouk slíďák, ve vzduchu zde poletují elegantní vážky šídélko kopinaté, šídlo horské nebo lesklice horská. V ledovcových karech nalezneme například sekáče pestrého či jepici horskou, skalnatá místa a sutě obývá pozůstatek dob ledových, glaciální relikt střevlíček Gyllenhalův. V Malé Sněžné jámě žije další glaciální relikt, severský plž vrkoč severní. Subalpínský stupeň hostí vzácnější ptáky, jako pěvušku podhorní, typického alpínského ptáka, který má v Krkonoších severní hranici svého rozšíření, pěvušku modrou, čečetku zimní, skalníka zpěvného, hnízdícího v Kotelních jamách, jenž je domovem v suchých skalách Středomoří, dále hýla rudého, lindušku horskou, lindušku luční, nebo překrásného slavíka modráčka tundrového, hnízdící mimo Krkonoše pouze na jediném místě střední Evropy, v rakouských Alpách. Z větších ptáků tu najdeme vzácné tetřevovité ptáky, tetřeva hlušce, tetřívka obecného a jeřábka lesního. V rašeliništích Pančavské louky žije bahňák bekasina otavní. Nejhojnějšími savci nad horní hranicí lesa jsou chladnomilní hlodavci. Mezi ně patří hraboš mokřadní, rejsek horský nebo myšice temnopásá.

   Alpínské pásmo se rozkládá v nadmořské výši 1450 - 1602 metrů nad mořem a zaujímá pouze nejvyšší vrcholy Krkonoš, kterými jsou Sněžka /1602/, Luční hora /1555/, Studniční hora /1554/, Vysoké Kolo /1506/ a Kotel /1435/.

   V alpínském pásmu Krkonoš nacházíme alpínské půdy. Tyto převážně kamenité půdy jsou poznamenány klimatem, které zde panovalo v období zalednění Krkonoš. Tehdy se v nejvyšších partiích hor vytvořily mrazovými pochody tak zvané kryoplanační plošiny se střídajícími se plochými terasami a příkrými stupni. Mrazové pochody mají na svědomí také vznik polygonálních půd, které poznáme podle velkých kusů horniny, uspořádaných do obrazců. Prudké svahy nejvyšších poloh Krkonoš pokrývají kamenná moře, sutě a brázděné půdy.

   Vegetační doba s denními průměry nad 10 stupňů Celsia v alpínském pásmu prakticky neexistuje. Panuje zde extrémní klima vysoce větrných poloh s nízkou sněhovou pokrývkou, dlouhodobým promrzáním půdy v zimním období a půdotokem neboli soliflukcí v období střídajícího se zmrzání a rozmrzání půdy.

   Nepříznivé klimatické podmínky neumožňují život stromům ani keřům. Nalezneme tady pouze ostrůvky travinných společenstev s otužilými druhy trav. Patří mezi ně psineček skalní, kostřava nízká, metlička křivolaká, sítina trojklanná a ostřice tuhá. Horské jaro zde vítají svými květy prvosenka nejmenší a koniklec Scherfelův, léto zdobí květy desítek druhů jestřábníků, z nichž mnohé jsou krkonošskými endemity. Objevíme tu i endemický zvonek český, podbělici alpínskou, mochnu zlatou, rozrazil chudobkovitý, plavuník alpínský, zlatobýl alpínský, svízel hercynský, rozchodník alpínský, vřes obecný, tomku alpínskou či biku klasnatou, na vrcholu Studniční hory roste hořec panonský. Kamenná moře na svazích hor pokrývá lišejník zeměpisný. Jeho rozpraskané stélky, připomínající mapy, propůjčují již z dálky sutím charakteristickou žlutozelenou barvu. Rostou tu též některé severské druhy lišejníků jako dutohlávka sobí, dutohlávka sněžná a pukléřka islandská, z mechů potom ploník alpský.

   Mezi zástupce živočišné říše alpínského stupně Krkonoš patří pouze drobní a nenápadní živočichové, kteří snadno ujdou zraku neznalého návštěvníka. Z hmyzí říše to jsou především vzácní motýli. Patří k nim sudetský druh okáč horský, vysazený do oblasti Luční hory ze svého původního domova, horských plání Hrubého Jeseníku, a také vysokohorští zástupci alpínské motýlí fauny, huňatec žlutopásný a huňatec alpský. K malým motýlkům alpínského stupně se řadí i mol Eudoria sudetica. Dalšími typickými hmyzími obyvateli nejvyšších horských poloh jsou glaciální relikty mouchy pochmurnatky a pavouci slíďák chladnomilný i vzácný slíďák ostronohý. Na povrchu sněhu žije sněžnice matná, moucha pavoučnice, chladnomilné pošvatky nebo sněhomilní chvostoskoci.

   V minulosti hnízdil na Studničné a Luční hoře vzácný glaciální relikt, bahňákovitý pták kulík hnědý. V alpínském pásmu Krkonoš zřejmě hnízdí čas od času i severský dravý pták dřemlík tundrový, hnízdící mimo Krkonoše pouze v oblasti severního polárního kruhu.

   Druhové bohatství rostlinstva a živočišstva všech vegetačních pásem Krkonoš a jejich podhůří je dědictvím, které musíme chránit a zachovat pro příští generace a které slibuje v mnoha oblastech téměř jistě ještě četná překvapení.